26 Cdo 483/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 483/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 2. 2001 Spisová značka:26 Cdo 483/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.483.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 483/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ K. P., B/ H. Ž., C/ S. P., D/ J. P., E/ J. P., všech zastoupených advokátkou, a F/ Ing. A. P., proti žalovanému 1/ O., s. s., zastoupené advokátem, o poskytnutí náhrady za znehodnocení nemovitostí dle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 332/95, o dovolání žalobců A/ až E/ proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20.12.1999, čj. 15 Co 788/99-617, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20.prosince 1999, čj. 15 Co 788/99-617, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7.září1999, čj. 4 C 332/95-590, se s výjimkou výroku označeného III. a výroku o nákladech prvostupňového řízení ve vztahu mezi žalobcem A. P. a žalovanými, z r u š u j í , a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, na základě odvolání žalobců A/ až E/, rozsudkem ze dne 20.12.1999, čj. 15 Co 788/99-617, který nabyl právní moci dne 20.1.2000, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7.9.1999, čj. 4 C 332/95-590, v upraveném znění. Podle něj bylo žalovanému uloženo poskytnout žalobcům akcie blíže specifikované v tomto výroku. Ve výrokové části II. odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává nedotčen v odstavci prvém ve výrocích o uložení povinnosti žalovaného poskytnout náhradu žalobci F), a o částečném zamítnutí žaloby u všech žalobců. Ve výrocích III. a IV. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, a výrokem V. připustil proti svému rozsudku dovolání. Odvolací soud shora uvedeným rozsudkem v této věci rozhodoval podruhé, když předtím rozsudkem z 2.12.1997, čj. 15 Co 97/98-377, mj. zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o plnění náhrady v penězích, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem na formu plnění žalovaného nároku. Své druhé rozhodnutí odůvodnil tím, že byly splněny základní podmínky oprávněnosti nároku žalobců na náhradu za odstraněné nemovitosti dle ustanovení § 14 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Jedinou spornou otázkou, která byla v rámci odvolacího řízení namítána, byla forma poskytnutí náhrady. V souladu s ustanovením § 16 odst. 4 zákona o půdě a ve shodě s ustálenou judikaturou dospěl odvolací soud k závěru, že nedohodli-li se účastníci o peněžitém způsobu náhrady, nemůže soud uložit žalovanému povinnost k peněžitému plnění. Protože v daném případě k takové dohodě nedošlo, a žalovaným vlastněné akcie představují podíl na jeho jmění, nepřicházelo v úvahu uložení peněžité formy plnění žalovanému, jak to požadovali žalobci v odvolacím návrhu. Odvolací soud proto shledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně, který uložil žalovanému povinnost poskytnout žalobcům náhradu podílem na jmění ve formě akcií několika obchodních společností, které žalovaný vlastní. Jejich cenu soud stanovil shodně s jejich nominální hodnotou, tedy jmenovitou hodnotou akcií ve smyslu ustanovení § 157 obchodního zákoníku. Žalobcům se akcie poskytují jako podíl na jmění, nikoli jako majetek k přímému zpeněžení, i když ani tento způsob není vyloučen. Podle názoru odvolacího soudu však není správné zužovat vydání podílu na jmění pouze na otázku převodu akcií a výši z toho získané částky, neboť akcie jako cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle zákona a stanov na chodu společnosti, mu současně umožňují podílet se na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti. Pojem akcie má tak širší rozsah, než je pouze otázka její hodnoty při převodu. Proto nemohou uspět ani námitky žalobců o omezené převoditelnosti akcií, které jim byly náhradou přiznány. Odvolací soud v této souvislosti argumentuje i ustanovením § 28a zákona o půdě, podle něhož se náhrada u věcí movitých poskytuje v zůstatkových účetních cenách vždy ke dni 24.6.1991, nikoli v cenách tržních, obecných, či obchodovatelných. Odvolací soud připustil k návrhu žalobců dovolání, byť k řešení jiné právní otázky, než navrhli žalobci, a to té, zda podíl na jmění v podobě akcií má být oceňován dle jmenovité hodnoty akcií nebo dle jejich obchodované ceny na trhu. Sporným se může jevit i význam § 28a při výkladu ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě, v němž se výslovně hovoří pouze o cenách věcí nemovitých a movitých. Řešení tohoto právního problému se odvolacímu soudu jeví jako otázka zásadního právního významu. Žalobci A/ až E/ napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost založili na ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2.12.1997 byl Krajským soudem v Českých Budějovicích- pobočce v Táboře zrušen se závazným právním názorem, že náhrada může být poskytnuta ve věcech, a že soud musí tuto skutečnost vzít v úvahu s ohledem na ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě; přípustnost dovolání žalobci opírají i o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud výrokem rozsudku výslovně dovolání připustil. Vzhledem k tomu, že nebylo vyhověno žádosti žalobců o připuštění dovolání k řešení otázky, zda lze poskytnout náhradu v penězích za situace, kdy povinná osoba jiný majetek nemá, opírají své dovolání i o ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Přestože odvolací soud v této věci poukazuje na stávající konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (3 Cdon 1117/96) , byla tato otázka Nejvyšším soudem řešena pouze za situace, kdy bylo možno uspokojit nároky oprávněných osob jiným způsobem. Dovolací důvody žalobci opírají o ustanovení § 241 odst. 3 písm. b),c) a d) o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytýkají nesprávný výklad obchodního zákoníku v návaznosti na ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě a nesprávný právní výklad ustanovení § 28a zákona o půdě. Další výtky žalobců směřují k nesprávnému označení akcií v rozsudku, kdy nebylo dostatečně respektováno ustanovení § 155 obchodního zákoníku; rozsudek odvolacího soudu je tak, podle názoru žalobců, nevykonatelný. Další pochybení odvolacího soudu dovolatelé spatřují v neúplném skutkovém zjištění ohledně všech akcií, jež žalovaný vlastní. Podle mínění žalobců odvolací soud rovněž nesprávně posoudil ustanovení § 61 obchodního zákoníku, jehož citace v rozhodnutí chybí, ale ze kterého by měly soudy vycházet při svých závěrech, že akciemi je žalobcům náhrada vykrývána podílem na jmění. Žalobci vyslovují pochybnosti i o závěru odvolacího soudu, podle něhož akcie tvoří obchodní jmění. V žádném případě nepovažují za správný názor odvolacího soudu, že je třeba vycházet z nominální hodnoty akcie, protože akcie ve smyslu ustanovení § 157 obchodního zákoníku odpovídá výši základního jmění jen v době založení. V této souvislosti poukazují na skutečnost, že soud nezjišťoval, jaké byly zůstatkové ceny akcií ve vlastnictví žalovaného, a jaký činily podíl na jmění povinné osoby, tedy O., s. s., s.p., ke dni 24.6.1991, ač na tento případ chtěl aplikovat ustanovení § 28a zákona o půdě. Žalobci odmítají i argumenty odvolacího soudu ohledně možnosti akcionáře podílet se na řízení společnosti. Ač odvolací soud k návrhu žalobců konstatoval znalecký posudek, nepřihlédl k němu i v dalších směrech. Nezhodnotil ani otázku omezené převoditelnosti akcie ve smyslu obchodního zákoníku. Dle názoru žalobců v napadeném řízení bylo jednoznačně prokázáno, že jejich nároky nemohou být vykryty jiným způsobem ve smyslu zákona o půdě, neboť žalovaný žádný majetek nemá, ale byly mu Ministerstvem zemědělství přiděleny finanční částky na vykrývání nároků restituentů, o čemž se nacházejí doklady ve spisu. Právní otázka zásadního významu spočívá tedy v tom, zda za situace, není-li prokázáno, že žalovaný má nějaký majetek na úhradu pohledávky žalobců, může být přiznána náhrada v penězích. Dovolatelé navrhují zrušení rozsudku soudu odvolacího i soudu prvního stupně. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé dalš