26 Cdo 492/2001 — Nejvyšší soud

26 Cdo 492/2001 citace  Název judikátu:Nájem bytu. Právo na bydlení. Úhrada za užívání bytu v době trvání práva na bydlení. Nájemné. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2002 Spisová značka:26 Cdo 492/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.492.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 712 odst. 6 předpisu č. 40/1964Sb. § 712a odst. 6 předpisu č. 40/1964Sb. § 696 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 492/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. K. a 2) M. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 412.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 54/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2000, č.j. 18 Co 161/2000-42, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 412.848,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaní na její úkor získali za dobu od 1. 7. 1997 do 31. 12. 1998 tím, že užívali byt nacházející se v domě, jehož je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí, i když podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 9 C 109/93, jim nájemní poměr skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a za užívání bytu platili pouze částky odpovídající regulovanému nájemnému. Žalobkyně tak přišla o částky, které by mohla získat pronájmem bytu za neregulované nájemné, které v dané lokalitě u obdobných bytů představuje částku 25.000 Kč měsíčně. Žalovaná částka pak odpovídá ušlému neregulovanému nájemnému za osmnáct měsíců při zohlednění částky 37.152 Kč, kterou žalovaní za uvedené období uhradili na nájemném regulovaném. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 11. 1999, č.j. 19 C 54/99-23, zamítl žalobu o zaplacení částky 412.848,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Na podkladě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu 49/50 domu čp. 1320 v k. ú. B., v jehož přízemí se nachází byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím ( dále jen „byt“ ), k němuž svědčilo žalovaným právo společného nájmu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.12.1993, č. j. 9 C 109/93-17, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1994, č. j. 18 Co 204/94-28, který nabyl právní moci dne 14.12.1994, soud přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu bytu žalovaných, dané podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní doby, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Povinnost žalovaných byt vyklidit byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Nájemní poměr žalovaných k bytu skončil dnem 31.3.1995. Dále soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaní i po tomto datu byt obývají a žalobkyni platí částky odpovídající výši regulovaného nájemného podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění vyhlášek č. 30/1995 Sb., č. 274/1995 Sb., č. 85/1997 Sb. a č. 86/1997 Sb. a že jim dosud nebyl přiměřený náhradní byt zajištěn. Z těchto zjištění soud prvního stupně právně dovodil, že se na žalované jako na bývalé nájemníky bytu vztahuje úprava zakotvená v § 712a obč. zák., podle níž jim svědčí základní práva a povinnosti nájemce bytu - mimo jiné právo byt užívat a povinnost za jeho užívání platit žalobkyni částky odpovídající platbám regulovaného nájemného podle ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2000, č.j. 18 Co 161/2000-42, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. Odvolací soud zcela převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. I podle jeho závěru žalovaní s přihlédnutím k § 712a obč. zák. bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně nezískali. Vyslovil názor, že pokud povinnost žalovaných byt vyklidit ještě nenastala, neboť žalobkyně jim nezajistila přiměřený náhradní byt, požívají ochrany ve smyslu § 712a obč. zák., podle něhož v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až § 699 obč. zák. a přiměřeně též § 700 až § 702 odst. 1 obč. zák. včetně výše náhrady za nájem a služby spojené s užíváním bytu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Za otázku zásadního právního významu, která zakládá v dané věci přípustnost dovolání, pokládá otázku, zda jí přísluší částka bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající regulovanému nájemnému nebo tržnímu nájemnému. Je nadále přesvědčena, že právním titulem na užívání pronajatého bytu může být pouze řádná nájemní smlouva. Pakliže byla pronajímatelem vypovězena (tak jako v tomto případě) a byt se „uvolnil“, nastává situace, kdy byt je užíván bez právního titulu. Za právní titul nelze pokládat ani tzv. „právo bydlení“. Pak ovšem uživatelé bytu nemohou podle ní platit nájemné, nýbrž za užívání bytu platí z titulu bezdůvodného obohacení. Přitom právní nárok na zaplacení částky za bezdůvodné obohacení nesouvisí se zajištěním náhradního bytu pro žalované a ani se skutečností, z jakého důvodu soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu. Dále uvedla, že žádný právní předpis neřeší otázku regulace bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním bytu bez právního důvodu. Zároveň poukázala na právní názory vyjádřené v Občanském zákoníku – komentář 6. vydání autorů Jehlička, Švestka, Škárová a kol., vydaném nakladatelstvím C. H. Beck v Praze v roce 2001, vztahující se k ustanovení § 712a obč. zák., podle nichž „by bylo spravedlivé, aby bývalý nájemce, nyní pouze neoprávněný uživatel bytu, byl pronajímateli povinen zaplatit nikoli částku odpovídající tzv. regulovanému nájemnému, ale částku odpovídající nájemnému za byt podle tržních podmínek, tj. nájemnému odpovídajícímu v místě a čase stavu nabídky a poptávky. Pokud soudy zatím nevzaly tento názor za své, může docházet k poškození práva vlastníka nemovitosti jako pronajímatele užívat za běžných podmínek vlastněnou věc, tedy ji i pronajímat, pokud jsou k tomu splněny podmínky (musí jít o uvolněný byt, nikoli však na základě výměny bytů nebo přechodu práva nájemního v důsledku smrti nebo opuštění bytu), za neregulované nájemné.“ Konečně poukázala na to, že prakticky stejný názor zastávají autoři JUDr. Holub, JUDr. Fiala a JUDr. Bičovský v poznámkovém vydání Občanského zákoníku (6. vydání), podle nichž „ Za užívání bytu se bude platit z titulu bezdůvodného obohacení (tedy nikoli regulovat nájemné podle cenových předpisů). Nepůjde o změnu dohodnutého nájemného, ale o stanovení částky, o kterou pronajímatel přichází tím, že nemůže byt znovu pronajmout jinému nájemci“. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání může být napadený rozsudek přezkoumán z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanovením § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř