26 Cdo 5012/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 5012/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2011 Spisová značka:26 Cdo 5012/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5012.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. § 126 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 11. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.20.2011III.ÚS 3837/11JUDr. Vladimír Kůrka Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 5012/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Larue, a.s., se sídlem Praha 4, Pod Vilami 802/7, zastoupené JUDr. Markem Pavlovským, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalovaným 1) Ing. K. M., bytem P., a 2) R. M., bytem tamtéž, zastoupeným Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 31/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 20 Co 396/2008-187, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Marka Pavlovského, Ph.D., advokáta se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, č. j. 20 C 31/2008-149 (poté, co jeho rozsudek ze dne 20. 9. 2006, č.j. 20 C 106/2005-48, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, č. j. 20 Co 24/2007-75, byly k dovolání žalovaných zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2008, č. j. 28 Cdo 3888/2007-121, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit nebytové prostory o jedné místnosti, v prvém podlaží domu v ulici P. (dále „předmětné prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 20 C 396/2008-187, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným předmětné prostory vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v kastastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu, že rodičům žalovaných byl přidělen rozhodnutím bytového odboru ONV v P. ze dne 19. 9. 1963 byt č.1, sestávající z kuchyně, pokoje s předsíní a pokoje mimo byt (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), že tito dne 1. 10. 1964 uzavřeli s právním předchůdcem žalobkyně dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že v té době nebyl součástí bytu „krámský prostor“, který s ním sousedil, že označený správní orgán rozhodl dne 5. 7. 1963 o jeho vyčlenění z distribuční sítě a o jeho přidělení rodině H., že posléze označené rozhodnutí bylo zrušeno a dne 13. 1. 1964 bylo rozhodnuto ve prospěch rodičů žalovaných (dle názoru odvolacího soudu se jednalo o rozhodnutí o přípustnosti stavby podle § 5 zákona č. 87/1958 Sb.) a že jeho faktická rekonstrukce na obytnou místnost byla provedena rodiči žalovaných v roce 1964 v „akci Z“. Po zhodnocení (v odůvodnění rozhodnutí popsaných) listinných důkazů, jež byly soudu k dispozici, a časových a logických souvislostí, dospěl k závěru, že ani z nepřímých důkazů nevyplývá, že by předmětné prostory byly kolaudovány jako bytové a že by bylo vydáno rozhodnutí o jejich přidělení, jež bylo dle tehdy platné právní úpravy předpokladem pro vznik užívacího, resp. nájemního vztahu. V té souvislosti odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 2758/99, a sp. zn. 2317/2002), z níž vyplývá, že podmínkou pro vznik užívacího práva ke sloučenému bytu bylo vydání rozhodnutí o jeho přidělení po předchozí kolaudaci sloučeného bytu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní (na něž přešlo právo nájmu bytu smrtí jejich matky) užívají předmětný nebytový prostor bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v dané věci nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Vzal přitom v úvahu zdravotní stav žalovaných, kteří jsou od roku 1996 uznání jako občané těžce zdravotně postižení, okolnost, že jejich rodiče postupovali se souhlasem tehdejších relevantních institucí i dobu, po kterou stav užívání předmětného prostoru k bydlení trvá; nezohlednil však v jejich prospěch okolnost, že k bydlení užívají fakticky právě toliko tento prostor, když dovodil, že jejich volba nemůže jít k tíži žalobkyně. Rovněž tak přihlédl k jejímu oprávněnému zájmu na plném využití svého vlastnického práva k domu, jež nelze ignorovat (zde poukázal na nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. II. ÚS 389/01). Po zhodnocení uvedených skutečností, jakož i s přihlédnutím k tomu, že žalovaní nebudou v případě vyhovění žalobě zbaveni svého nájemního práva k bytu a možnosti uspokojovat svoji bytovou potřebu, dospěl k závěru, že výkon vlastnického práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy a žalobě podle § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítají, že z nepřímých důkazů je zjevné, že existoval výměr (rozhodnutí) vydaný bytovým odborem ONV P. dne 5. 7. 1963, jímž byl krám přidělen rodině H. jako obytná místnost, čímž došlo k jeho změně na byt; tento charakter měl i v době přidělení jejich rodičům, o čemž svědčí i jeho zcelení s jejich bytem, což by jinak nebylo možné. Na tom ničeho nemění později prováděná adaptace podle stavebního řádu, neboť se jednalo o sladění faktického stavu se stavem právním. Následně se také obě strany (vlastník a uživatel) chovali jako účastnící nájemního vztahu po dobu asi 40 let, takže mezi nimi nebylo o povaze tohoto vztahu sporu. Vyjadřují dále nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nepřichází v úvahu aplikace § 3 odst. 1 obč.zák., poukazují na svůj věk a zdravotní stav, jakož i na to, že předmětné prostory užívají po dobu více než 40 let v dobré víře, že tak činí po právu. Namítají, že tyto prostory tvoří s bytem funkčně propojený celek, neboť přes ně vede odvětrání plynového topení a sporáku, jež není možno řešit jinak. Nesouhlasí s tím, že by došlo k omezení vlastnického práva žalobkyně, neboť je omezena toliko v rozsahu, v jakém jim jejich právní předchůdce předmětný prostor předal a mají možnost se domáhat analogicky (§ 853 obč.zák.) skončení nájmu podle § 710 a násl. obč.zák. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad jeho vykonatelnosti. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela tvrzení o naplnění uplatněných dovolacích důvodů i konkrétní dovolací námitky, ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby bylo zamítnuto. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.; existence zm