26 Cdo 585/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 585/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2001 Spisová značka:26 Cdo 585/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.585.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 585/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v právní věci žalobkyně S. B., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 26.868,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 23 C 54/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 1999, č.j. 25 Co 650/99 - 61, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, č.j. 23 C 54/98 - 38, zavázal žalovaného (nájemce bytu) zaplatit žalobkyni ve třídenní pariční lhůtě částku 26.868,- Kč jako dlužné nájemné za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení poplatku z prodlení (výrok II.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Na základě provedeného dokazování (a vycházeje z toho, že skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný) učinil soud prvního stupně zjištění, že v roce 1970 byla uzavřena hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků k výstavbě 68 bytových jednotek v N. (dále též jen „smlouva o sdružení\" nebo „smlouva\"), že tuto smlouvu uzavřeli „mimo jiné\" právní předchůdce žalobkyně J. s., n. p., a „právní předchůdce společnosti P., n. p., N.\" (dále též jen „P.\"), že na jejím základě vzniklo „právnímu předchůdci společnosti P.\" tzv. dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám, a že podle článku VIII. této smlouvy měl každý z „podílníků\" právo „provádět inkaso náhrady za užívání bytu\". Okresní soud též vzal za prokázáno, že byt, jehož je žalovaný nájemcem, „byl žalovanému ... odevzdán právním předchůdcem společnosti P.\", a že žalobkyně je (a byla i v období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998) vlastníkem domu čp. 892 v N., v němž se nachází byt obývaný žalovaným (dále též jen „předmětný dům\"), že předmětný dům byl předtím na základě rozhodnutí ministra průmyslu ČR č. 60/1991 vložen do kmenového jmění státního podniku S. B., a do obchodního jmění žalobkyně „se dostal cestou tzv. velké privatizace\". Na tomto skutkovém základě okresní soud řešil právní otázku, „jaké účinky má dnes smlouva o sdružení finančních prostředků z roku 1970 a kdo je oprávněn vybírat nájemné\" v předmětném domě. Vyslovil názor, že této smlouvě nelze „připisovat již žádné účinky\", neboť byla uzavřena „za naprosto odlišných společenských, hospodářských a právních podmínek\" a v dnešních podmínkách „se nutně stává cizorodým prvkem\". Pro citovaný závěr argumentoval okresní soud tím, že po novele občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. byl opuštěn systém přidělování bytů, v němž spočívalo tzv. přidělovací právo, svědčící společnosti P., byty se nadále nepřidělují, ale nájemní právo k nim vzniká na základě nájemní smlouvy. Současný právní systém - pokračoval okresní soud - není schopen takovou smlouvu, pocházející z předchozí právní úpravy, „do sebe zavzít, aniž by docházelo k nepřekonatelným rozporům\". Nejpozději od 1. 1. 1992 je proto podle jeho názoru nájemce bytu povinen platit nájemné pronajímateli domu (vlastníku), kterým je v souzeném případě žalobkyně; jelikož pak žalovaný nájemné žalobkyni za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 nezaplatil, soud jej k tomu zavázal. Zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky opřel okresní soud o závěr, že přiznání poplatku z prodlení by bylo v rozporu s dobrými mravy s ohledem na zvláštní okolnosti případu (uvedené okolnosti spatřoval v tom, že žalovaný nájemné „řádně a včas\" platí jedné ze dvou společností, které po něm placení požadují, a že otázka účinnosti smlouvy o sdružení v dnešních poměrech je natolik složitá, že by „nebylo spravedlivé přenášet na žalovaného odpovědnost za správné určení osoby, která je oprávněna vybírat nájemné a v případě jeho omylu ho sankcionovat\"). Žalobkyně napadla odvoláním zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky a výrok o nákladech řízení, své odvolání ale vzala zpět; odvolání, které podal žalovaný, směřovalo proti výroku I. prvostupňového rozsudku, jehož změny (v podobě zamítnutí žaloby) se odvolatel domáhal. Krajský soud v Hradci Králové, který o obou těchto odvoláních rozhodoval, změnil rozsudkem ze dne 8. 12. 1999, č.j. 25 Co 650/99 - 61, rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 26.868,- Kč zamítl, zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů a zastavil odvolací řízení „ohledně odvolání žalobce\" (posledně uvedený výrok odůvodnil odkazem na § 207 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se ale s jeho právním posouzením věci. Za nesprávný považoval právní názor okresního soudu, že žalobkyni svědčí právo vybírat nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu žalovaného. Podle krajského soudu totiž práva P. (akciové společnosti P. P. M. L. se sídlem v N.), založená smlouvou o sdružení, nezanikla zrušením hospodářského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb. Tak, jako se právo osobního užívání bytu změnilo na nájem (§ 871 odst. 1 obč. zák.), přeměnilo se také právo uvedené obchodní společnosti rozhodovat o přidělení bytu na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva (zde odvolací soud odkázal na právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98). V souladu s tímto právním závěrem krajský soud dále dovodil, že právo účastníka smlouvy o sdružení, obsažené v jejím článku VIII. (právo provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené), se transformovalo v právo výběru nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, a že akciová společnost P. P. M. L. se sídlem v N. je „po svém právním předchůdci\" P. m. v., n. p. N., oprávněna tato plnění inkasovat. Citované úvahy odvolacího soudu tak vyústily v závěr, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně není v tomto řízení věcně aktivně legitimována. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na § 238 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.), a v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; vyjádřila názor, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud vycházel, neřeší „zcela konkrétně\" transformaci práva na výběr nájemného, a že v zákoně není „k tomuto\" žádná opora. Vycházejíc z přesvědčení, že právo akciové společnosti P. P. M. L. se sídlem v N. vybírat nájemné zaniklo ke dni 1. 1. 1992, a že od této doby toto právo náleží žalobkyni jako vlastníku nemovitosti, navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\"). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má obsahové a formální náležitosti uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhod