26 Cdo 796/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 796/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 3. 2024 Spisová značka:26 Cdo 796/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.796.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozsudek pro uznání Dotčené předpisy:§ 153a odst. 1 o. s. ř. § 153a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 796/2023-103 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně EUROCOIN, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Brně, Josefská 504/8, IČO 41600363, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, proti žalované Šárce Jandové, narozené 17. 2. 1998, se sídlem v Brně, Jánská 452/7, IČO 05244609, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 3/2021, o zaplacení 57.694,35 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, č. j. 47 Co 142/2021-84, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, č. j. 47 Co 142/2021-84, se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 6. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 57.694,35 Kč s úrokem z prodlení od 2. 12. 2018 do zaplacení. Tvrdila, že dne 4. 4. 2018 uzavřela s žalovanou smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání nacházejícího se v XY (dále též jen „Smlouva“). Předmětný prostor po skončení nájmu (výpovědí) vyklidila sama, neboť žalovaná ho nevyklidila ani přes opakované výzvy. Po žalované požadovala 10.569,35 Kč na úhradu nákladů spojených se stěhováním, 3.500 Kč za rozmontování a demontáž nábytku, 4.300 Kč za vstup do prostor k podnikání a výměnu zámků a 39.325 Kč za skladování věcí za dobu od 6. 2. 2019 do 5. 3. 2020. 2. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 63 C 3/2021-60, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Po provedeném dokazování (v nepřítomnosti žalované) zjistil, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli Smlouvu, a to na dobu od 1. 5. 2018 do 30. 4. 2019. Dne 8. 1. 2019 vstoupili do prostoru, který byl předmětem nájmu, za součinnosti zámečnické firmy jednatelka žalobkyně Bc. Eva Rozkošová, správce OD XY J. F. a pan V. P., vyhotovili seznam věcí, které se v prostoru nacházely, a prostor vyklidili, žalobkyně uhradila cenu za demontáž nábytku a stěhování a za pronájem kontejneru, do něhož uložila vyklizené věci žalované. Z listiny označené jako výpověď neučinil žádná zjištění, neboť nebyla datována ani podepsána. 4. Uzavřel, že žalobkyně svým jednáním nesplnila podmínky tzv. dovolené svépomoci ve smyslu § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), která je možná jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však do úvahy při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá (odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1957/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 815/2008). Její jednání z rámce dovolené svépomoci vybočilo, nebyla oprávněna vykonat právo vyklizení pronajatého prostoru mimo soudní výkon rozhodnutí, a šlo tedy o exces, který nepožívá právní ochrany. 5. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 47 Co 142/2021-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vydal rozsudek pro uznání, kterým žalované uložil zaplatit žalobkyni 57.694,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 2. 12. 2018 do zaplacení a částku 1.200 Kč (náklady spojené s uplatněním pohledávky), náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.312,80 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 11.887,40 Kč. 6. Měl totiž za to, že v průběhu odvolacího řízení byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Za uznání žalovaného nároku ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř. považoval podání žalované ze dne 29. 10. 2021, kterým reagovala na doručení rozsudku soudu prvního stupně (jednání u soudu prvního stupně se bez omluvy nezúčastnila), v němž uvedla, že s žalobou uplatněným nárokem souhlasí a požádala o umožnění splátek ve výši 10.000 Kč, ve spojení s jejím podáním ze dne 6. 7. 2021, v němž uvedla, že si je vědoma svého dluhu, ale momentálně není v situaci, kdy si může dovolit zaplatit celou částku, a proto žádá o splátkový kalendář. Měl za to, že těmito podáními žalovaná nepochybným způsobem projevila vědomost o svém dluhu vyplývajícím ze žalobního nároku a vůli jej nepodmíněně uspokojit. Protože žalobkyně s úhradou ve splátkách nesouhlasila a žalovaná se odvolacího jednání nezúčastnila, takže neprokázala své aktuální majetkové poměry, stanovil lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci rozsudku. 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla zcela vyřešena otázka, zda lze její podání považovat za uznání dluhu, když v řízení ani nebyla zastoupena advokátem. Její žádost o ustanovení advokáta soud prvního stupně zamítl (ovšem žalobě nevyhověl), z jejího přístupu bylo zjevné, že soudnímu řízení zcela nerozumí, nebyla poučena o možnosti vydání rozsudku pro uznání. Vytýkala odvolacímu soudu, že rozhodl rozsudkem pro uznání, ačkoliv soud prvního stupně, který se žalobou věcně zabýval, shledal nárok žalobkyně neoprávněným. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, z něhož vyplývá, že při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání je nutno postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc. Namítala, že svými podáními neměla v úmyslu nárok uznat, pouze uvedla, že si je svého dluhu vědoma, nicméně ohledně právního titulu a konkrétní výše neuvedla nic, a proto nebyly dostatečně naplněny podmínky podle § 153a o. s. ř., zejména, když uznání v podstatě podmiňovala tím, že žádá o splátky; šlo tak spíše o návrh smíru. Zdůraznila, že v řízení nebyla zastoupena advokátem (přestože o něj požádala přípisem ze dne 28. 1. 2021), nemohla se účinně bránit, došlo tak k porušení zásady rovnosti účastníků. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že (formalisticky) rozhodl rozsudkem pro uznání za situace, kdy se soud prvního stupně zabýval žalobním nárokem věcně a žalobu zamítl, přičemž svůj postup náležitě neodůvodnil, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že žalovaná nevymezila žádný důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., dále se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu o uznání dluhu žalovanou, její námitky ohledně absence poučení o možnosti žádat o ustanovení advokáta považovala za nedostatečné a nedůvodné. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. 9. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázku, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř., posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 10. Uznáním nároku podle § 153a o. s. ř. se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy úkon adresovaný soudu), který může být učiněn v jakékoli přípustné formě (srov. § 42 odst. 1 o. s. ř.) a z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný žalobní nárok zcela, z části, nebo v jeho základu uznává; není přitom rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením. Procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně projevuje nejen vědomost o svém dluhu, vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i vůli (ochotu) nárok nepodmíněně uspokojit, je třeba vždy považovat za uznání nároku s účinky podle § 153a o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 522/2001). 11. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích (viz např. nález ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04) také zdůraznil, že rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstat