26 Cdo 820/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 820/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2005 Spisová značka:26 Cdo 820/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.820.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 182 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 820/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce statutárního města K., zastoupeného advokátkou, proti žalované N. R., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 463/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 42 Co 510/2003-65, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) svým rozsudkem ze dne 17. 3. 2003, č.j. 28 C 463/2002-47, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 77, sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, v domě č.p. 2361 na ulici S. v K. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“). Okresní soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 2361 v katastrálním území K., v němž se nachází předmětný byt, že žalovaná uzavřela v roce 1986 manželství s J. R., že rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 6. 11. 1987 OKR – Důl D., koncernový podnik O., přidělil bývalému manželovi žalované J. R. předmětný byt, že mezi Bytovým podnikem K. a J. R. byla uzavřena dne 26. 11 1987 dohoda o užívání bytu, že J. R. v roce 1998 trvale opustil společnou domácnost se žalovanou, že mezi žalobcem a J. R. byla dne 27. 5. 1998 uzavřena dohoda o zániku nájmu bytu, v níž je uvedeno, že byt bude nadále užívat manželka J. R., že v současnosti byt užívá společně s žalovanou její nezletilá dcera P., že obě mají zdravotní potíže, náklady v souvislosti se zdravotním stavem jim však nevznikají, že byt dále užívá zletilá dcera žalované P. M. s nezletilou dcerou K. K., nar. 9. 10. 2000, že žalobce dal žalované výpověď z nájmu předmětného bytu s odůvodněním, že hrubě porušuje povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když dlouhodobě neplatí nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu s uvedením začátku a běhu výpovědní lhůty, že ke dni 5. 2. 2002 nájemné a zálohy za plnění poskytovaná s užíváním bytu za měsíce srpen 2001, listopad 2001, prosinec 2001, leden 2002 a nedoplatek za služby nebyly uhrazeny. Po právní stránce posoudil okresní soud věc tak, že žalované a jejímu manželovi vzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání, které se počínaje dnem 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu manžely (§ 703 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“). Jelikož manžel žalované v roce 1998 před rozvodem manželství trvale opustil společnou domácnost, stala se žalovaná výlučnou nájemkyní předmětného bytu podle § 708 obč. zák. Protože bylo v řízení prokázáno, že výpovědní důvod existoval ke dni doručení výpovědi a vzhledem ke zdravotním stavu žalované, přivolil okresní soud k výpovědi z nájmu bytu a jeho vyklizení vázal na zajištění náhradního ubytování. Krajský soud převzal zjištěný skutkový stav jako správný a dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Neztotožnil se však již s právním názorem okresního soudu, že žalované a jejímu manželovi vzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání, které se k 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu manžely podle § 703 obč. zák., ani s právním závěrem, že opuštěním společné domácnosti manželem žalované před rozvodem jejich manželství v roce 1998 se žalovaná stala výlučnou nájemkyní bytu dle § 708 obč. zák. Odvolací soud vytkl okresnímu soudu, že takto nesprávně uzavřel, aniž by řešil předběžnou otázku, jaký byl charakter bytu v době, kdy byl manželu žalované v roce 1987 přidělen, a zda manželovi žalované a žalované vzniklo právo společného užívání bytu manžely. Poukázal na to, že podle ustanovení § 868 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 se právní vztahy vzniklé před tímto dnem posuzují podle dosavadních předpisů. Dle § 175 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992 platí, že pokud za trvání manželství oba nebo jeden z manželů nabudou právo užívat byt, vznikne právo společného užívání bytu manžely; uvedené však nedopadalo na byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace (§ 182 obč. zák.). Pokud tedy předmětný byt v době jeho přidělení měl posledně uvedený charakter, pak vzhledem k dikci § 182 obč. zák. před novelou bylo vyloučeno, aby k tomuto bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely. Právo osobního užívání bytu sloužící k trvalému ubytování pracovníků organizace se k 1. 1. 1992 změnilo na základě § 871 odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu, pokud tyto byty splňovaly k tomuto datu kritéria stanovená zvláštním zákonem (§ 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb.). V opačném případě se osobní užívání změnilo na „prostý“ nájem. Jestliže tedy předmětný byt k tomuto okamžiku charakter bytu služebního nesplňoval, pak se manželovi žalované změnilo právo osobního užívání na právo nájmu podle § 871 odst. 4 obč. zák., přičemž právní vztah manžela nájemce zůstal beze změny. Ztráta charakteru bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace a okolnost, že předmětný byt nesplnil předpoklady pro jeho kvalifikaci jako bytu služebního, nemá vliv na právní postavení žalované, ani nemohla vést k „dodatečnému“ vzniku práva společného nájmu bytu. Z těchto důvodů odvolací soud dovodil, že žalovaná nájemkyní předmětného bytu není, a žalobu v důsledku toho zamítl. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), jímž s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) b), odst. 3 o.s.ř. namítá neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu, v jehož důsledku soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, jakož i existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedl, že dne 24. 5. 1991, tj. účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo vlastnické právo k domu, ve kterém se nachází předmětný byt, do vlastnictví žalobce. Do té doby se domovní a bytový fond nacházel ve správě podniku bytového hospodářství (Bytový podnik města K.). Z rozhodnutí o přidělení bytu vydaného Městským národním výborem K. (nikoli OKR-Dolem D., jak nesprávně konstatoval krajský soud) z 26. 11. 1987, č.j. 471/87/Mr., a následné dohody o užívání bytu z téhož dne, uzavřené mezi Bytovým podnikem K. a manželem žalované, krajský soud dle dovolatele nesprávně dovodil, že se jednalo o byt trvale určený k ubytování pracovníků organizace, který svým charakterem podléhá odlišnému právnímu režimu než byt běžný. Ve skutečnosti se však jednalo (do 24. 5. 1991) o byt s dispozičním právem OKR – Dolu D., k.p. Dispoziční právo, které zaniklo přechodem domu do vlastnictví žalobce, navíc tehdy představovalo toliko administrativní označení, jež nemohlo založit charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu právní úpravy platné do 1. 1. 1992. Manžel žalované ani nebyl pracovníkem jmenované organizace a byl zapsán v místním seznamu uchazečů o byt podle § 6 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a v pořadníku uchazečů podle § 11 téhož předpisu. Tato skutečnost dle dovolatele vylučuje, že by manžel žalované byl pracovníkem organizace hospodařící s podnikovými byty, neboť ty vedly seznamy uchazečů dle § 8 zák. č. 41/1964 Sb. Z obsahu rozhodnutí o přidělení bytu tedy nelze jednoznačně vzít za prokázané, že šlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, a tato skutečnost nevyplývá ani z dohody o užívání bytu. Proto žalobci jako vlastníku nic nebránilo v uzavření nájemní smlouvy z 4. 9. 1992 k předmětnému bytu s manželem žalované. Vzhledem k existenci manželství s žalovanou pak nastaly účinky § 703 obč. zák., později pak s ohledem na opuštění společné domácnosti jejím manželem se žalovaná stala výlučnou nájemkyní bytu. Podle dovolatele ust. § 871 odst. 4 obč. zák. na daný případ nedopadá. Nelze se tedy ztotožnit s právním názorem krajského soudu, že nájemní smlouva z 4. 9. 1992 je právně irelevantní, neboť takový výklad by omezoval výkon vlastnických práv žalobce. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud v rozporu s § 120 odst. 2 o.s.ř. neprovedl i jiné než účastníky navržené důkazy, které byly potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší