26 Cdo 890/2013 — Nejvyšší soud

26 Cdo 890/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 7. 2013 Spisová značka:26 Cdo 890/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.890.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Neplatnost právního úkonu Společný nájem bytu Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 700 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 8. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 890/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ Ing. J. P. a b/ L. P., obou bytem v P., zastoupených JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 814/19, proti žalovanému Ing. Arch. P. K., bytem v P. – Ž., zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o určení neplatnosti zvýšení nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 2/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. července 2012, č. j. 36 Co 51/2012-212, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. července 2012, č. j. 36 Co 51/2012-212, v potvrzujícím výroku I. a v nákladových výrocích III. a IV. a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. července 2011, č. j. 12 C 2/2007-168, ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. července 2011, č. j. 12 C 2/2007-168, vyhověl žalobě a určil, že je neplatné jednostranné zvýšení nájemného z „bytu v I. patře umístěného v domě na adrese F. Š. v P. o velikosti 2+1 s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), učiněné listinou žalovaného ze dne 30. listopadu 2006 (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení povinnosti žalobců platit mu od 1. března 2007 zvýšené nájemné z bytu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Předmětný byt byl podle dřívějších předpisů přidělen a odevzdán do užívání B. Š. a po jeho smrti přešlo tehdejší právo osobního užívání bytu na jeho dceru M. B. Žalobci Ing. J. P. byl dohodou o užívání bytu ze dne 30. srpna 1983 předán do užívání „byt v domě v P. – Ú. n. L.“ (dále jen „byt Ú. n. L.“). Dne 6. března 2000 uzavřeli M. a M. M. (bydlící v „bytě 2+1 v I. poschodí domu P.“ – dále jen „byt Z.“) a Ing. J. P. a jeho dcera L. P. dohodu o výměně bytů (dále jen „dohoda z 6. března 2000“), avšak k této dohodě udělil souhlas jen jeden z pronajímatelů. Další dohoda o výměně bytů byla uzavřena dne 29. května 2000 (dále jen „dohoda z 29. května 2000“), a to mezi Ing. J. P. a M. a M. M., přičemž jeden z pronajímatelů v písemném souhlasu z 16. června 2000 učinil do čl. III. této dohody poznámku, že je zde ještě ujednání se třetí smluvní stranou, za níž se na jiné listině označují M. B. a B. V. jako nájemkyně předmětného bytu; v řízení nebylo zjištěno, že by se uvedená listina stala součástí dohody z 29. května 2000. V pořadí třetí dohoda o výměně bytů byla uzavřena dne 20. června 2000 (dále jen „dohoda z 20. června 2000“), přičemž účastníky této tzv. trojsměny bytů byli především M. B. a M. V., dále M. a M. M. a konečně Ing. J. P. a L. P., tj. žalobci, kteří se měli podle dohody z 20. června 2000 nastěhovat do předmětného bytu. S uvedenou trojsměnou písemně souhlasili všichni tři pronajímatelé vyměňovaných bytů a tato byla rovněž realizována. Dne 8. srpna 2000 uzavřeli městská část Praha 5 jako pronajímatel a Ing. J. P. jako nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva z 8. srpna 2000“). Dne 16. května 2001 pak uzavřeli městská část Praha 5 jako pronajímatel a Ing. J. P. a jeho dcera L. P. jako nájemci písemnou nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva z 16. května 2001“), a to „se shodným předmětem nájmu“. Dne 30. listopadu 2006 doručil žalovaný žalobci Ing. J. P. oznámení o zvýšení nájemného z bytu z téhož dne. Na takto zjištěném skutkovém základě soud prvního stupně posoudil dohodu z 6. března 2000 jako „právní úkon, který se nestal právně účinným“ v důsledku toho, že jeden z pronajímatelů vyměňovaných bytů neudělil k výměně písemný souhlas. Dále uvedl, že ani dohoda z 29. května 2000 „nemůže obstát“, a to z toho důvodu, že nelze uvažovat o „platné trojsměně“, k níž navíc neudělili písemný souhlas dva ze tří pronajímatelů vyměňovaných bytů. Dále rovněž dovodil, že dohoda z 20. června 2000, která byla také realizována, je platná a že na základě nájemní smlouvy z 8. srpna 2000 se stal Ing. J. P. nájemcem předmětného bytu. Nájemní smlouvu z 16. května 2001 pak posoudil jako dohodu mezi dosavadním nájemcem (Ing. J. P.), další osobou (jeho dcerou L. P.) a pronajímatelem (městskou částí Praha 5), na jejímž základě vznikl žalobcům společný nájem bytu (§ 700 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 700 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy z 16. května 2001 – dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že jednostranné zvýšení nájemného učiněné listinou žalovaného z 30. listopadu 2006 je neplatné, nebyla-li uvedená listina doručena oběma společným nájemcům předmětného bytu; v této souvislosti rovněž konstatoval, že byla-li žaloba podána dne 26. února 2007, stalo se tak ve lhůtě pro podání takové žaloby, kterážto lhůta plynula od 1. prosince 2006 do 28. února 2007. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. července 2012, č. j. 36 Co 51/2012-212, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. (výrok I.), změnil ho v nákladovém výroku III. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.); současně vyslovil, že v zamítavém výroku II. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal i právní názory, které na jeho základě soud prvního stupně přijal. Konstatoval, že pro posouzení otázky, zda je platné jednostranné zvýšení nájemného, bylo-li doručeno jen jednomu ze společných nájemců bytu, bylo v daném případě rozhodné, zda žalobcům vskutku vzniklo právo společného nájmu bytu podle § 700 odst. 1 obč. zák. Může-li společný nájem vzniknout i dohodou mezi dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem ve smyslu § 700 odst. 2 obč. zák., pak podle odvolacího soudu „podmínky tohoto ustanovení splňuje“ nájemní smlouva z 16. května 2001. Proti výroku I. a nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání se především obsáhle zabýval dohodami z 6. března 2000, z 29. května 2000 a z 20. června 2000, a to především z toho hlediska, zda a jakým způsobem byl k výměnám bytů udělen souhlas jejich pronajímatelů. Zejména ve vztahu k dohodě z 20. června 2000 podrobně rozebral znění souhlasu pronajímatelů, konstatoval, že tyto souhlasy či alespoň některé z nich se mohly týkat i předchozích dohod, a proto je pokládal za neurčité. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že výměna bytů byla platná, nesouhlasil s právním názorem, že nájemní smlouvu z 16. května 2001 lze pokládat za dohodu ve smyslu § 700 odst. 2 obč. zák. Zde s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, především připomněl, že vstupují-li realizací dohody o výměně bytů její účastníci v získaných bytech do původního nájemního poměru, pak nemohou ke stejným bytům uzavírat platně nové nájemní smlouvy. S odkazem na obsah nájemní smlouvy z 16. května 2001 pak zdůraznil, že v tomto případě jde jednoznačně o smlouvu o nájmu bytu podle § 685 a násl. obč. zák. a nikoli o dohodu ve smyslu § 700 odst. 2 obč. zák. Z uvedeného důvodu by nájemcem předmětného bytu byl podle dovolatele pouze žalobce, jemuž bylo také doručeno oznámení o jednostranném zvýšení nájemného z 30. listopadu 2006. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým s