26 Cdo 937/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 937/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2021 Spisová značka:26 Cdo 937/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.937.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výpověď z nájmu bytu Zdánlivé právní jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 2288 odst. 2 písm. b) o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 8. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2415/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 937/2021-261USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. K., bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dospělem, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská 373/37, proti žalovaným 1/ D. P., a 2/ M. P., oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 74/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. 13 Co 136/2020-205, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Vlasáka, advokáta se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď, kterou jí dali žalovaní dopisem ze dne 8. března 2019 (dále jen „výpověď“, resp. „druhá výpověď“) z nájmu „bytu – bytové jednotky XY, nacházející se v budově č. p. XY na adrese XY, která je součástí pozemku parc. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV XY, v k. ú. XY, obec XY“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V žalobě mimo jiné uvedla, že předcházející výpověď z nájmu předmětného bytu ze dne 8. února 2019 (dále jen „první výpověď“), proti níž podala námitky dne 4. března 2019, vzali žalovaní dne 8. března 2019 zpět. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. února 2020, č. j. 24 C 74/2019-132, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. srpna 2020, č. j. 13 Co 136/2020-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že jejich náhrada se žalovaným nepřiznává (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzující části výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu (k doplňku dovolání podanému až po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty dovolací soud nepřihlížel), k němuž se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, je z posléze uvedených důvodů zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Ve vztahu k hmotněprávním otázkám naplněnosti výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) a rozporu výpovědi s dobrými mravy dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či z 6. května 2020, sp. zn. 26 Cdo 1192/2020). Ve vztahu k otázkám uvedeným v předchozím odstavci však v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné; ohledně přípustnosti dovolání pouze obecně uvedla, že dovolání „je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Přitom okolnost, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasila proto, že řešené právní otázky měl odvolací soud posoudit jinak (než jak je posoudil v napadeném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konečně nelze přehlédnout, že výše zmíněnému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka alespoň zčásti ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména ohledně naléhavosti bytové potřeby dcery žalovaných a svých osobních poměrů), neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K jediné účinně nastolené otázce právních následků první výpovědi pak lze uvést následující. Již v rozsudku z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že naplněností uplatněného výpovědního důvodu se může soud zabývat jen v řízení podle § 2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal ve lhůtě stanovené v § 2290 o. z. žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu je pak třeba chápat v širším smyslu; proto zjistí-li soud v řízení podle § 2290 o. z., že výpověď je z nějakého důvodu neplatná (absolutně či relativně) či zdánlivá, nájemcově žalobě vyhoví, neboť ani taková výpověď by nebyla „po právu“, a proto je „v širším smyslu“ neoprávněná. Přitom však nelze ztratit ze zřetele, že ustanovení § 2290 o. z. nijak nebrání tomu, aby soud k neplatnosti či zdánlivosti výpovědi přihlédl i v jiném řízení. Zákon zde nestanoví žádnou lhůtu a ani neupravuje žádné zvláštní řízení k jejich uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněný pod č. 112/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 13. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 4049/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 11. června 2019, sp. zn. II. ÚS 1633/19/). V soudní praxi není pochyb ani o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním jednáním a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního jednání (viz § 545 a násl. o. z.). Kromě toho výpověď pronajímatele musí obsahovat rovněž zvláštní náležitosti specifikované zejména v § 2286 a § 2288 odst. 3 o. z. (ve vztahu k výpovědi bez výpovědní doby viz též § 2291 odst. 3 o. z.). Vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden výpovědní důvod. Tomuto zákonnému požadavku pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení § 2288 odst. 1 a 2 o. z. (příp. ustanovení § 2291 odst. 1 a 2 o. z.), nýbrž především tím, že použitý výpovědní důvod skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v z