26 Cdo 96/2003 — Nejvyšší soud

26 Cdo 96/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2003 Spisová značka:26 Cdo 96/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.96.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 711 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 96/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O. M. a 2) M. M., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 12/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2002, č. j. 17 Co 265/2002-110, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2002, č. j. 17 Co 265/2002-110, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. ledna 2002, č. j. 5 C 12/2000-84, ve spojení s usnesením ze dne 30. dubna 2002, čj. 5 C 12/2000, ve výroku, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady stěhování ve výši 25.000,-Kč do tří dnů po vyklizení bytu, se zamítá. II. Jinak se dovolání žalobce odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.100,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 1. 2002, č. j. 5 C 12/2000-84, ve spojení s usnesením ze dne 30. 4. 2002, č. j. 5 C 12/2000-95 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 6. 4. 2000, č. j. 5 C 12/2000-38, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2000, č. j. 17 Co 320/2000-54), přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu č. 05, o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č. p. 113 v N., N. K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, a žalobci uložil zaplatit žalovaným náklady stěhování ve výši 25.000,- Kč do tří dnů po vyklizení bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně shledal, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. (potřeba předmětného bytu pro sestru žalobce M. P.), uplatněný ve výpovědi, dané žalobcem (vlastníkem domu, v němž se byt nachází) žalovaným, je naplněn; současně (s poukazem na závazný právní názor, vyslovený ve shora citovaném zrušujícím usnesení odvolacího soudu) dovodil, že výkon práva žalobce dát žalovaným výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a na základě toho žalobě vyhověl. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že v dané věci jde o případ, který má na mysli ustanovení § 711 odst. 3 obč. zák., tj. o případ, kdy je dán důvod pro uložení povinnosti žalobci nahradit žalovaným stěhovací náklady. V této souvislosti zohlednil okolnost, že žalobce již předtím dal žalovaným výpověď z nájmu k jinému bytu v témže domě, a že takto uvolněný byt nevyužil k účelu, pro který soud k výpovědi z nájmu přivolil, tj. pro svoji potřebu bydlení. Žalovaní se do předmětného bytu nastěhovali jako do bytu náhradního, zajištěného jim žalobcem, a náklady spojené se stěhováním si hradili sami; podle názoru soudu by proto bylo vůči žalovaným nepřiměřeně tvrdé, aby ze svého platili též náklady opakovaného stěhování, když ani v jednom případě nezavdali příčinu k výpovědi z nájmu bytu. Současně s uložením povinnosti žalobci k zaplacení stěhovacích nákladů soud prvního stupně stanovil i jejich výši; vycházel přitom z vyčíslení těchto nákladů, provedeného (s přihlédnutím k množství a k velikosti bytového zařízení žalovaných) dvěma stěhovacími firmami. Konkrétní výši těchto nákladů stanovil jako „aritmetický průměr“ částek, vyčíslených těmito firmami, přičemž žalobci uložil zaplatit je žalovaným do tří dnů poté, kdy vyklidí byt. K odvolání žalobce – směřujícímu proti výroku o stěhovacích nákladech a proti výroku o nákladech řízení – Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 9. 2002, č. j. 17 Co 265/2002- 110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, který přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (§ 212 písm. d/ o. s. ř.), se ztotožnil s jeho závěrem o existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.; přisvědčil soudu prvního stupně i pokud rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným stěhovací náklady, a určil současně i jejich výši. V této souvislosti odvolací soud zaujal názor, že text ustanovení § 711 odst. 3 obč. zák. („..náklady, jež určí“), je nutno vykládat tak, že „náklady určí soud hned v konkrétní výši“, a to postupem podle § 136 o. s. ř. Nárok na zaplacení stěhovacích výdajů (uvedl odvolací soud), které budou muset žalovaní vynaložit v neznámém čase někdy v budoucnu, a u nichž není ani jisté, že opravdu vzniknou, jsou nároky, které nelze zjistit vůbec. To ale neznemožňuje (pokračoval odvolací soud), aby jejich výše nebyla určena, neboť soud je určí podle své úvahy. Odvolací soud uzavřel, že založil-li v dané věci soud prvního stupně svoji úvahu na důkazech listinami, jimiž vzal za prokázanou výši stěhovacích nákladů (s přihlédnutím k poměrům žalovaných), postupoval správně. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uvádí, že rozsudek napadá „zejména pro to, jakým způsobem bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit žalovaným 25.000.- Kč jako náklady stěhování“. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z rozdílnosti právních názorů na otázku, kdy má soud rozhodnout o výši stěhovacích nákladů – zda současně s rozhodnutím o povinnosti platit stěhovací náklady v řízení o přivolení k výpovědi nebo později v samostatném řízení. Uvádí, že aplikace ustanovení 136 (míněno zřejmě o. s. ř.) se mu „jeví jako zcela zcestná“, a to „za situace, kdy není jisto, jaká bude cenová úroveň služeb stěhovacích firem v době stěhování, jaký bude rozsah vybavení bytu žalovaných v době stěhování, jakou měnou se bude za stěhování platit, zda se vůbec kdy žalovaní ze stávajícího bytu odstěhují a zda jim tedy vzniknou nějaké stěhovací náklady“. Dovolatel má zato, že „zákonodárce rozhodně nemohl mít na mysli“, že k určení výše stěhovacích nákladů dojde jediným rozhodnutím (v souvislosti s přivolením k výpovědi) a zpochybňuje takovýto postup námitkami, že skutečné stěhovací náklady mohou být vyšší nebo nižší, příp. vůbec žádné (zajistí-li si žalovaní stěhování svépomocí), a že žalovaní nejsou motivováni k tomu, aby si zajistili stěhování s minimálními náklady, a aby jej nepoškodili. Dovozuje, že „zákon rozhodně nevylučuje, aby mi (rozuměno žalobci) byla uložena jedním rozhodnutím povinnost k placení stěhovacích nákladů v soudem určené lhůtě, počínající dnem, kdy mi předloží doklady o jejich úhradě“, že tak soudy běžně postupují, a že pokud by takto uloženou povinnost nesplnil, určil by soud konkrétní částku. Jedině takovýmto postupem by dle názoru dovolatele byla zajištěna rovnost účastníků. Dovolatel dále vznáší námitky proti výroku napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření poukázali na znění ustanovení § 711 odst. 3 obč. zák., jež nelze podle jejich názoru vyložit jinak, než jak to učinil odvolací soud, vyvraceli argumenty dovolatele a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. V dané věci byl dle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve výroku o stěhovacích nákladech. Akcesorická povaha tohoto výroku ve vztahu k ostatním výrokům rozsudku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebrání tomu, aby ostatní části výroku nabyly právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998, sp. z