26 Odo 1355/2005 — Nejvyšší soud

26 Odo 1355/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2007 Spisová značka:26 Odo 1355/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1355.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Odo 1355/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně S., zastoupené advokátem , proti žalované Č.r. – F. ú. P., o zaplacení 141.047,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 61 C 76/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2005, č.j. 55 Co 414/2004-35, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, č.j. 61 C 76/2004-22, uložil žalované zaplatit žalobkyni 141.047,40 Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení (výrok I.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že exekučním příkazem vydaným F. ú. v R. p. R. dne 6. 5. 2002 pod č.j. 28040/02/404920/3564 podle § 73 odst. 6 písm. a) a § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), byla nařízena k vymožení nedoplatku na daních ve výši 689.608,- Kč vůči firmě M.. daňová exekuce přikázáním pohledávky, kterou má tato firma vůči žalobkyni na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 22. 9. 1998, pronajatých v objektu občanské vybavenosti stojícím na zast. ploše. Žalobkyni bylo exekučním příkazem zakázáno, aby od okamžiku, kdy jí byl tento příkaz doručen, předmětnou pohledávku vyplatila firmě M. , nebo aby na pohledávku provedla započtení anebo s ní jinak nakládala. Byla seznámena, že je povinna pohledávku vyplatit žalované následující den po doručení vyrozumění o právní moci exekučního příkazu, popřípadě, jakmile se pohledávka stane splatnou. Vyrozumění o právní moci exekučního příkazu bylo žalobkyni doručeno dne 12. 6. 2002. Dopisem ze dne 6. 6. 2003 byla žalobkyně informována, že spoluvlastnické právo k nemovitosti , umístěné na parc. , uplatňují fyzické osoby a že za tím účelem podali dne 16. 5. 2003 žalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku. Usnesením ze dne 16. 2. 2004, č.j. Sd 31/2003-40, Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl, že přijímá od žalobkyně do úschovy částku 60.000,- Kč a usnesením ze dne 5. 5. 2004, č.j. Sd 31/2003-42, tentýž soud rozhodl, že přijímá od žalobkyně do úschovy další částku 174.666,60 Kč jako platby na nájemné za nebytové prostory za měsíce červen až prosinec 2003 ve prospěch firmy M. a.s., popřípadě jako náhradu za užívání nebytových prostor ve prospěch neznámých vlastníků objektu. Dne 22. 7. 2003 poukázali zaměstnanci účtárny žalobkyně na základě exekučního příkazu žalované částku 73.999,80 Kč, dne 18. 8. 2003 částku 33.523,80 Kč a dne 8. 9. 2003 částku 33.523,80 Kč, celkem tedy 141.047,40 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že na platby poukázané v celkové výši 141.047,40 Kč nedopadá ustanovení § 59 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., podle kterého je správce daně povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem a zachází s ní stejným způsobem jakoby ji zaplatil dlužník, přičemž vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, není přípustné. Na tom nic nemění skutečnost, že platba žalobkyně byla označena variabilním symbolem exekučního příkazu, který určuje, na jaký daňový nedoplatek má být platba použita, přičemž je-li platba takto určena, má se zato, že takováto platba je vždy platbou daně. Platba provedená poddlužníkem (žalobkyní) na základě pravomocného exekučního příkazu není platbou za dlužníka, neboť exekuční příkaz neukládá poddlužníkovi, aby hradil za daňového dlužníka jeho závazky, ale tento exekuční příkaz pouze mění místo plnění poddlužnického závazku, a to tak, že poddlužník je povinen plnit k rukám oprávněné osoby (žalované). V dané věci žalobkyně poukázala platbu omylem, neboť dopisem ze dne 17. 6. 2003 byla žalovaná vyrozuměna, že počínaje červnem 2003 bude žalobkyně nájemné hradit složením do soudní úschovy. Pokud tedy žalobkyně žalované poskytla plnění 141.047,40 Kč, jde o plnění bez právního důvodu podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 3. 2005, č.j. 55 Co 414/2004-35, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 141.047,40 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení zamítl a výrokem pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem. Odvolací soud shledal nesprávný právní názor soudu prvního stupně, že přijetím tří plateb představujících spornou částku 141.047,40 Kč žalovanou, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Poukázal na to, že žalobkyně není oprávněna o své vůli s pohledávkou v rozsahu stanoveném v exekučním příkazu nakládat a je povinna jednotlivé dílčí pohledávky nájemného po datu jejich splatnosti vyplatit přímo žalované. Povinnosti vyplatit přikázanou pohledávku se žalobkyně nemůže zprostit poukazem na pochybnosti o vlastnickém právu daňového dlužníka (firmy M..) k nemovitosti, v níž má žalobkyně v nájmu nebytové prostory, ani tím, že nájemné o své vůli skládala do soudní úschovy. Doručením usnesení o nařízení exekuce žalobkyni vzniklo žalované vůči žalobkyni právo, aby s pohledávkou nedisponovala. Dispozice žalobkyně s předmětnou pohledávkou po tomto datu jsou neplatné. Pokud by žalobkyně nevyplatila žalované přikázanou pohledávku bez odkladu po té, kdy jí bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, nebo kdy se stala pohledávka splatnou, nesplnila by soudem uloženou povinnost a žalovaná by se mohla splnění povinnosti vůči žalobkyni domáhat tzv. poddlužnickou žalobou u soudu. Z těchto důvodů měl odvolací soud za to, že žalované nemohlo bezdůvodné obohacení vzniknout, neboť žalobkyně byla jako poddlužník k poukázání sporné částky povinna na základě pravomocného exekučního příkazu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.”, a jako dovolací důvod uplatnila důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení vzniklé situace nevzal v úvahu skutečnost, že v souladu s ustanovením § 568 obč. zák. splnila svůj závazek řádně a včas tím, že příslušné částky složila do soudní úschovy. Následným zasláním sporné částky na účet žalované, byl tento závazek uhrazen podruhé a žalovaná tak získala plnění bez právního důvodu, čímž jí vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat. Závěrem navrhla, aby usnesení (maje na mysli rozsudek) odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení a aby byly žalobkyni přiznány náklady dovolacího řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že proti měnícímu výroku o věci samé (jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 141.047,40 Kč s 2 % úrokem z prodlení jdoucím od 1. 1. 2004 do zaplacení) je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhod