26 Odo 520/2006 — Nejvyšší soud

26 Odo 520/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 9. 2007 Spisová značka:26 Odo 520/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.520.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Odo 520/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) E. S. a b) U. S.,  zastoupených advokátem , proti žalovaným 1) D. Š. a 2) J. Š.,  zastoupeným advokátem 3) M. B., a 4) B.-H. zastoupeným  advokátem o zaplacení částky 15.338,75 EURO s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 38/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 2005, č. j. 25 Co 482/2004-460, takto: I.    Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.650,- Kč k rukám  advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 11. června 2003, č. j. 25 Co 451/2002-295, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Náchodě (soudu prvního stupně) ze dne 25. dubna 2002, č. j. 8 C 38/2001-205; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. května 2004, č. j. 8 C 38/2001-401, opětovně žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 15.338,75 EURO s 10 % úrokem z prodlení z částky 15.338,75 EURO ročně od 6. září 2000 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že na základě písemné smlouvy ze dne 6. září 1995 nazvané jako „smlouva o půjčce“ (dále jen „Smlouva“) půjčili žalobci (devizoví cizozemci – viz v té době platný a účinný zákon č. 528/1990 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 528/1990 Sb.“) označení jako „zapůjčitelé“ čtvrté žalované (devizovému tuzemci) označené jako „vypůjčitel“ částku 30.000,- DEM (čl. I. Smlouvy); že po přepočtu jde v současné době o částku 15.338,75 EURO; že čtvrtá žalovaná se zavázala zaplatit žalobcům smluvní úrok ve výši 10 % z předmětu půjčky (čl. II. Smlouvy); že tento úrok měl být placen ve čtvrtletních splátkách ve výši 750,- DEM  (čl. V. Smlouvy); že splatnost půjčky byla sjednána na dobu pěti let s tím, že po vzájemné dohodě stran je možné její prodloužení (čl. III. Smlouvy); že účastníci se dohodli, že pro Smlouvu platí právo České republiky a že příslušným bude Okresní soud v Náchodě (čl. IX. Smlouvy). Následně zjistil, že Smlouva byla uzavřena na dobu pěti let a že „zánik Smlouvy před lhůtou sjednanou může nastat za předpokladu, že vypůjčitel nezaplatí sjednanou splátku úroků déle než do 1 měsíce od sjednané lhůty splacení“ (čl. X. Smlouvy); že „půjčka včetně úroků se stává ihned splatnou a splatitelnou, jestliže vypůjčitel nezaplatí sjednanou výši splátek úroků po dobu delší než 1 měsíc od sjednané lhůty splacení“ (čl. XI. Smlouvy). Vzal také za prokázáno, že půjčená částka byla čtvrté žalované předána v hotovosti (nikoli bezhotovostně, jak to předpokládal čl. XII. Smlouvy); že Smlouva byla vyhotovena v jazycích německém a českém ve čtyřech vyhotoveních (čl. XIII. Smlouvy); že písemné vyhotovení Smlouvy podepsal za „zapůjčitele“ první žalobce a za „vypůjčitele“ druhý žalovaný jako tehdejší statutární orgán čtvrté žalované. Zjistil také, že téhož dne (6. září 1995) byla sepsána písemnost nazvaná „Prohlášení ručitelů“ (dále též jen „Ručitelské závazky“); že v tomto prohlášení se žalovaní  D. Š., J. Š. a M. B. jako ručitelé zavázali uhradit pohledávku žalobců (věřitelů) vyplývající ze Smlouvy, nebude-li včas uhrazena čtvrtou žalovanou (dlužníkem); že čtvrtá žalovaná se v průběhu roku 1997 dostala do finančních potíží, a proto od prvního kalendářní čtvrtletí roku 1997 přestala platit smluvní úroky řádně a včas, přičemž na účet žalobce a) pak byly placeny jen částky specifikované v druhém rozsudku soudu prvního stupně. Výkladem smluvních ujednání obsažených v článcích X. a XI. Smlouvy (a to i pomocí interpretačních pravidel upravených v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.) dospěl také ke skutkovým závěrům, že „ačkoliv by znění článku XI. Smlouvy o půjčce … mohlo nasvědčovat, že splatnost půjčky nastává bez dalšího samotným prodlením dlužníka, skutečným obsahem smlouvy bylo ujednání, které pouze dávalo účastníkům možnost za splnění určitých podmínek svým projevem vůle adresovaným protistraně přivodit splatnost celého dluhu – požadovat vrácení půjčky nebo půjčenou částku vrátit“ (čl. XI. ve spojení s čl. X. větou druhou Smlouvy); že pohledávka žalobců se stala splatnou až po uplynutí pěti let, tj. 6. září 2000 (čl. X. věta první Smlouvy), jestliže v případě nezaplacení sjednané splátky úroků ze strany čtvrté žalované žalobci nevyužili možnosti podle čl. X. věty druhé Smlouvy. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně mimo jiné dovodil, že Smlouva je platným právním úkonem (nepřitakal námitce žalovaných, že Smlouva je neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření Smlouvy /dále jen „obč. zák.“/, byla-li v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 a 2 zákona č. 528/1990 Sb. uzavřena bez devizového povolení). V této souvislosti uvedl, že zákon č. 528/1990 Sb. omezoval smluvní volnost devizových tuzemců při nakládání s devizovými prostředky v tom smyslu, že v případě devizových tuzemců – právnických osob vyžadoval devizové povolení ke smluvnímu převzetí závazku k peněžitému plnění vůči devizovému cizozemci, šlo-li o nákup nemovitostí v zahraničí, nákup zahraničních cenných papírů a přijetí peněžního úvěru od devizového cizozemce (§ 14 odst. 1 zákona č. 528/1990 Sb.). V daném případě však devizového povolení podle § 14 odst. 1 zákona č. 528/1990 Sb. nebylo podle názoru soudu prvního stupně zapotřebí, neboť mezi žalobci a čtvrtou žalovanou byla dne 6. září 1995 uzavřena, a to i s přihlédnutím k projevené vůli těchto účastníků, smlouva o půjčce podle § 657 obč. zák. a nikoli smlouva o úvěru (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 528/1990 Sb.) ve smyslu § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění. Dále dovodil, že Ručitelské závazky žalovaných 1) až 3) jsou rovněž platnými právními úkony i přes absenci devizového povolení ve smyslu § 23 zákona č. 528/1990 Sb. Uvedený závěr odůvodnil konstatováním, že samotné devizové povolení ve smyslu § 23 zákona č. 528/1990 Sb. představovalo veřejnoprávní omezení smluvní volnosti subjektů a že navíc sankcí za porušení povinnosti mít devizové povolení k převzetí závazku vůči devizovému cizozemci byla pouze odpovědnost za přestupek (§ 43 písm. f/ zákona č. 528/1990 Sb.) a nikoliv neplatnost takového úkonu. Kromě toho uvedl, že ustanovení § 23 zákona č. 528/1990 Sb. je zapotřebí vykládat i v souvislosti s ústavními právy, která v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval, zdůraznil, že v daném případě nevznikla převzetím ručení bez devizového povolení žádná újma, že nedošlo ani k porušení zásady nezbytného minima veřejného pořádku v soukromém právu, a dodal, že nelze přehlédnout ani to, že krátce po převzetí Ručitelských závazků nabyl dne 1. října 1995 účinnosti (nový) zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, který již neobsahoval obdobná omezení ohledně závazků devizových tuzemců vůči devizovým cizozemcům. S ohledem na vznesenou námitku promlčení se zabýval otázkou promlčení uplatněného nároku. V této souvislosti konstatoval, že úvahu o promlčení nároku žalovaní založili na (odlišném) výkladu smluvních ujednání obsažených v článcích X. a XI. Smlouvy. Uvedli totiž, že nezaplatila-li čtvrtá žalovaná řádně a včas úroky za první čtvrtletí roku 1997, stala se půjčka – vzhledem k uvedeným ujednáním – splatnou dne 1. května 1997, kterýžto den považovali za určující pro běh tříleté promlčecí doby, a žaloba došlá soudu prvního stupně dne 5. prosince 2000 byla proto podle jejich názoru podána až po marném uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně však vyšel z učiněného skutkového závěru, že splatnost půjčky nastala dne 6. září 2000 (viz výklad shora), a dospěl k právnímu závěru, že uplatněný nárok není promlčen, byla-li žaloba podána dne 5. prosince 2000. Pro účely posouzení