27 Cdo 1977/2017 — Nejvyšší soud

27 Cdo 1977/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2017 Spisová značka:27 Cdo 1977/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.1977.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 12. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.1.2018III.ÚS 249/18JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto20.2.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 1977/2017-425U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci žalobců a) V. Š., b) J. L., c) G. W., společně zastoupených JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, proti žalovanému L. F., zastoupenému Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem, se sídlem v Krásné Lípě, Masarykova 38/18, PSČ 407 46, o zaplacení 199.455 Kč s příslušenstvím, 154.104 Kč s příslušenstvím a 66.440 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 88/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 12 Co 111/2016-404, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci V. Š. na náhradu nákladů dovolacího řízení 9.171,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci J. L. na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.429,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci G. W. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.022,04 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. října 2015, č. j. 20 C 88/2009-356, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci V. Š. 199.455 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobci J. L. 154.104 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobci G. W. 66.440 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výroky I., II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, změnil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. přitom platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh; k předpokladům přípustnosti však uvedl pouze to, že „odvolací soud pochybil (...) a měl danou otázku posoudit jinak“. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v poměrech projednávané věci), je dovolatel povinen vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna (absence judikatury, rozpor apod.) [k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, veřejnosti dostupného − stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách Ústavního soudu]. K tomu (bez dalšího) nepostačuje konstatování, že dovolatel „považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zcela chybné“, či tvrzení dovolatele, podle něhož je postup odvolacího soudu „zcela mylný a zavádějící“. Na tom nic nemění ani dovolatelem podané argumenty směřující k (podle mínění dovolatele nesprávnému) výkladu § 75 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Je tomu tak proto, že ani v této části dovolání dovolatel neuvádí (posuzováno podle obsahu), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K obecným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání lze odkázat především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116), nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách); srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14. Za vymezení předpokladů přípustnosti nelze považovat ani námitku dovolatele, podle které měl odvolací soud „danou otázku posoudit jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem). Tento argument totiž významově (ve smyslu § 237 o. s. ř.) neodpovídá požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Navíc má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu), či ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tedy dovolatel v dovolání (jež bylo posuzováno z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostál. V důsledku odmítnutí dovolání žalovaného se stal bez dalšího bezpředmětným i jeho návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; Nejvyšší soud o něm proto zvlášť (samostatným výrokem) nerozhodoval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když bylo dovolání žalovaného odmítnuto a žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny zástupce žalobce V. Š. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 7.280 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 199.455 Kč) a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.591,80 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobci V. Š. k tíži žalovaného celkem 9.171,80 Kč. Dále sestávají z odměny zástupce žalobce J. L. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 5.840 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 154.104 Kč) a náhrady hotovýc