27 Cdo 2104/2018 — Nejvyšší soud

27 Cdo 2104/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:27 Cdo 2104/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2104.2018.2 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zrušení obchodní společnosti Banky Dotčené předpisy:§ 36 odst. 1 předpisu č. 21/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:24. 6. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1839/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 2104/2018-318 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky České národní banky, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, PSČ 115 03, identifikační číslo osoby 48136450, za účasti 1) E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Janem Maškem, advokátem, se sídlem v Kladně, Pekařská 658, PSČ 272 01, a 2) J. L., se sídlem XY, zastoupené JUDr. Alexandrem Césarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o zrušení právnické osoby s likvidací a o jmenování likvidátorky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 83 Cm 2372/2016, o dovolání E. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2018, č. j. 7 Cmo 539/2016-277, takto: I. Dovolání se zamítá. II. E. je povinna zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. E. je povinna zaplatit J. L. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: [1] Návrhem na zahájení řízení podaným u Městského soudu v Praze dne 24. 10. 2016 se Česká národní banka (dále též jen „ČNB“) podle § 36 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, domáhala zrušení E. (dále též jen „společnost“), z důvodu, že jí byla odňata bankovní licence. [2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2016, č. j. 83 Cm 2372/2016-6, zrušil společnost s likvidací (výrok I.), jmenoval likvidátorkou společnosti J. L. (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a vyslovil předběžnou vykonatelnost rozhodnutí (výrok IV.). [3] Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [4] Soudy obou stupňů vyšly z toho, že rozhodnutím ČNB ze dne 16. 8. 2016, č. j. 2016/96256/570 (dále též jen „rozhodnutí ČNB“), byla společnosti odňata bankovní licence [podle § 34 odst. 2 písm. b) a § 34 odst. 2 písm. f) zákona o bankách]. Rozhodnutí ČNB bylo potvrzeno rozhodnutím bankovní rady ČNB o rozkladu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 2016/122740/CNB/110. Obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 24. 10. 2016. [5] Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož existují důvody pro zrušení společnosti, neboť společnosti byla odňata bankovní licence. [6] Odvolací soud uzavřel, že „důvody pro odnětí licence (§ 34 zákona o bankách) zahrnují závažné nedostatky v činnosti banky, pročež přistoupí-li ČNB k nejpřísnějšímu řešení, jímž je odnětí licence (viz § 36a a násl. ve spojení s § 34 zákona o bankách), pak to znamená, že takováto banka již nemůže dále provozovat příslušné bankovní činnosti ani další činnosti a že jediným řešením její situace coby právnické osoby (akciové společnosti) je její zrušení s likvidací rozhodnutím soudu na návrh výlučně aktivně věcně legitimované osoby – ČNB (§ 36 odst. 1 zákona o bankách)“. [7] Odvolací soud uvedl, že ve lhůtě 24 hodin od podání návrhu „není reálné, resp. fakticky možné konat ve věci jednání a potažmo tak ani provádět dokazování v klasickém smyslu slova, resp. smyslu zákona [§ 120 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Je tak zjevné, že soud vychází z dokladů předkládaných navrhovatelem. Zákon podání návrhu ČNB na zrušení banky s likvidací rozhodnutím soudu spojuje s podmínkou – odnětím licence; tedy s tím, že nabylo právní moci rozhodnutí ČNB o odnětí licence. Toto rozhodnutí je rozhodnutím správním, děje se ve speciálním (správním) řízení a soud rozhodující o zrušení banky s likvidací nemá právo správní rozhodnutí ani proces jemu předcházející věcně přezkoumávat. Nepřísluší mu tedy zkoumat splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o odnětí licence, s výjimkou toho, zda rozhodnutí není nicotné. To vyplývá i jen z obecného ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., kdy bylo-li o určité otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Vyplývá to nicméně též z výše citovaných speciálních ustanovení zákona o bankách (§ 34 – 36 zákona o bankách), jež dávají do výlučné pravomoci a působnosti ČNB rozhodnout o odnětí bankovní licence. Toliko ČNB tedy přísluší posuzovat skutečnosti vážící se k podmínkám držení, resp. odnětí bankovní licence“. [8] Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku společnosti, podle níž bylo třeba vyčkat s případným zrušením společnosti do skončení řízení o správní žalobě proti rozhodnutí ČNB o odnětí bankovní licence. Podle odvolacího soudu „předpokladem rozhodnutí soudu o zrušení banky s likvidací podle § 36 odst. 1 zákona o bankách je pravomocné rozhodnutí ČNB o odnětí licence, resp. skutečnost, že licence byla bance odňata. Tato skutečnost byla v řízení prokázána (byla doložena již při rozhodování soudu prvního stupně a prokázána při jednání odvolacího soudu)“. [9] K otázce, zda je soud před vydáním rozhodnutí povinen vyzvat banku ke zjednání nápravy a umožnit jí tak odstranit nežádoucí stav, odvolací soud uvedl, že „ve smyslu § 26 – 26bb zákona o bankách ČNB uplatňuje vůči bankám systém ‚opatření k nápravě a pokut‘, jenž má vést banku k tomu, aby její činnost, resp. skutečnosti jí se týkající byly v souladu se zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy, jakož i bance vydanou bankovní licencí. Jde o ve značné části speciální právní úpravu ve vztahu k právní úpravě obsažené v ustanovení § 172 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen ‚o. z.‘), a § 93 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen ‚z. o. k.‘]. (…) Z uvedeného pohledu v případě odnětí bankovní licence ČNB nepřichází výzva soudu podle § 172 odst. 2 o. z. k odstranění odstranitelného důvodu před zrušením banky podle § 36 odst. 1 zákona o bankách vůbec v úvahu“. [10] Usnesení valné hromady společnosti o změně stanov, ze kterých byly jako předmět podnikání vypuštěny bankovní činnosti a jako nový předmět činnosti byla do nich přidána správa vlastního majetku, považoval odvolací soud za rozporné s kogentním požadavkem zákona zakazujícím bance po odnětí licence provozovat bankovní i další činnosti. Na takové usnesení je podle odvolacího soudu nutné hledět, jako by nebylo přijato ve smyslu § 45 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 245 o. z. Společnost neprokázala změnu stanov ohledně jejího předmětu činnosti, i kdyby tak ovšem učinila, nic by to podle odvolacího soudu nezměnilo na jeho závěru o nutnosti zrušit společnost s likvidací. [11] Vyslovení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí je podle odvolacího soudu „plně namístě tam, kde by hrozilo nebezpečí těžko nahraditelné nebo značné újmy. Pakliže v daném případě byla v rámci skutkových podstat uvedených ČNB v rozhodnutí o odnětí licence jednání či naopak opomenutí banky, pak osobami oprávněnými a i povinnými ze zákona k jejímu obchodnímu vedení včetně zajištění splnění požadavků zákona o bankách byli především členové představenstva, mající zástupčí oprávnění. Bylo tak zcela namístě, aby toto zástupčí oprávnění bezodkladně, již jen v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení banky s likvidací a jmenování likvidátora, přešlo v příslušném rozsahu na likvidátora. Účelem likvidace je totiž uplatnění a vymožení pohledávek společnosti a zaplacení jejích dluhů, k čemuž slouží majetek společnosti. Bylo tedy namístě nařídit předběžnou vykonatelnost rozhodnutí soudu o zrušení banky s likvidací a jmenování likvidátora“. [12] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených (a v dovolání blíže specifikovaných) právních otázek, týkajících se výkladu § 36 odst. 1 zákona o bankách. [13] Dovolatelka má za to, že z „žádného ustanovení zákona o bankách nelze dovodit obligatorní likvidaci obchodní korporace – banky poté, co jí byla odňata bankovní licence, a již vůbec nelze učinit závěr, že ustanovení občanského zák