27 Cdo 2256/2024

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 31 C 170/2016-538, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá určení, že první žalovaný je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. 4074/11, bytu vymezeného v budově č. p. XY v bytovém domě stojícím na pozemku parc. č. XY, zapsaném na LV č. XY, nacházejícím se v k. ú. XY, v obci XY, a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy v k. ú. XY, obec XY, č. p. XY, zapsané na LV č. XY, o velikosti 76/3892 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením přerušil odvolací řízení do pravomocného skončení řízení o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2023, č. j. 8 Cmo 96/2022-1417.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243f odst. 2 a § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako opožděné.

Napadené usnesení bylo dovolateli doručeno dne 14. 3. 2024 (č. l. 629), lhůta pro podání dovolání tedy dovolateli uplynula v úterý 14. 5. 2024 (§ 57 odst. 2 o. s. ř.). Podal-li dovolatel dovolání až dne 14. 6. 2024, učinil tak po marném uplynutí lhůty určené v § 240 odst. 1 větě první o. s. ř., tedy opožděně.

Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje správné poučení o tom, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým soud přeruší odvolací řízení, není rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí; dovolání tudíž nemůže být přípustné podle § 237 o. s. ř. a ani nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.

Poukazuje-li dovolatel v souvislosti s přípustností dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2920/2021, přehlíží, že v označené věci dovolání směřovalo proti usnesení, kterým odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobce na pokračování v (přerušeném) řízení tak, že v přerušeném řízení se pokračuje; dovoláním napadeným rozhodnutím tak odvolací řízení skončilo (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno.