27 Cdo 2604/2022

Žalobce se žalobou doručenou 19. 6. 2018 Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci domáhá po žalovaném zaplacení 1.270.500 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé podáním dlužnického insolvenčního návrhu v důsledku porušení péče řádného hospodáře, a 300.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy.

Usnesením ze dne 16. 1. 2019, č. j. Ncp 965/2018-86, Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy (první výrok) a po právní moci tohoto usnesení věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Českých Budějovicích (druhý výrok).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 33 Cm 64/2019-169, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. změnil tak, že náklady řízení před soudem prvního stupně určil částkou 101.038,36 Kč a ve zbytku výrok potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.

Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. by měla být posouzená právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak.“

Dovolání nicméně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (ač dovolatel takovou otázku avizuje), neobsahuje a tudíž ani neotevírá. Dovolatel pouze polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, (nepřípustně) konstruuje vlastní skutkový stav a uvádí, jaké závěry měl soud z provedených důkazů dovodit.

S přihlédnutím k tomu, jak je dovolání koncipováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., a tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu).

Nepředkládá-li dovolatel Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo, nemůže být jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. 8. 2022) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 14.620 Kč a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3.133,20 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 18.053,20 Kč.