Nejvyšší soud 27 Cdo 2772/2025 – Žalobě na obnovu řízení a žalobě pro zmatečnost

Usnesením ze dne 19. 2. 2025, č. j. 16 C 9/2025-10, Krajský soud v Hradci Králové odmítl žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost, které povinní podali proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 3 Co 19/2024-378.

K odvolání povinných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní (mimo jiné) dovolání. Povinní při jeho podání nebyli zastoupeni advokátem, ani nedoložili, že mají sami odpovídající právnické vzdělání (§ 241 o. s. ř.).

Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti známo (a plyne to ostatně i z obsahu předloženého spisu), že dovolatelé dlouhodobě zneužívají svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podávají velké množství vesměs neodůvodněných procesních podání, jakož i opravných prostředků včetně opravných prostředků mimořádných. Takové dlouhodobé a cílené počínání účastníků lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4138/2019, nebo ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3181/2022, v rozhodovací praxi Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08).

Vzhledem k výše uvedenému má Nejvyšší soud za nepochybné, že záměrem dovolatelů při podání žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení, jakož i navazujících opravných prostředků (včetně projednávaného dovolání), je nikoliv sledování ochrany jejich tvrzeného subjektivního práva (§ 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), nýbrž vyvolání procesních obtíží na straně soudu. Zneužívající procesní úkony dovolatelů podle § 2 a § 6 o. s. ř. nemohou požívat právní ochrany.

Přestože dovolatelé nebyli v tomto dovolacím řízení vyzváni, aby si zvolili zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podali řádné dovolání, musí si být vědomi toho, že jsou povinni být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupeni, když tato povinnost je jim známa z jiných probíhajících řízení, v nichž byli mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýváni (včetně poučení o následcích nevyhovění výzvě).

Jak se přitom podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl účastník v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm dále citovaná usnesení Ústavního soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, nebo ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016.

Jelikož dovolatelé nesplnili zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení (§ 241b odst. 2 o. s. ř.) a nejsou tak splněny podmínky pro pokračování v řízení o jejich dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty třetí o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání povinných zastavil. Tím je vypořádán i akcesorický návrh dovolatelů na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.

Dovolatelé rovněž namítli podjatost „všech soudců“ soudů nižšího stupně. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSČR 104/2017 (ústavní stížnost proti uvedenému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3209/18), dovodil, že je-li námitka podjatosti zneužívána jako obstrukční postup, pak s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany; soud v takovém případě nemá povinnost postupovat podle § 15b o. s. ř., respektive podle § 16 odst. 1 o. s. ř., tedy postoupit návrh na vyloučení soudců k rozhodnutí nadřízenému soudu, respektive jinému senátu Nejvyššího soudu. Právě o takový případ jde nepochybně i v dané věci, neboť (jak je zřejmé z obsahu spisu i ze skutečností známých Nejvyššímu soudu z jeho činnosti) dovolatelé tímto způsobem svých procesních práv nevyužívají, nýbrž (v rozporu s § 2 o. s. ř.) zjevně zneužívají.

Absence výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněna tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným proti rozhodnutí vydanému v exekučním řízení [srov. § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů].