27 Cdo 2786/2023 — Nejvyšší soud

27 Cdo 2786/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 4. 2024 Spisová značka:27 Cdo 2786/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.2786.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Politické strany Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 16a předpisu č. 424/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 2786/2023-150 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatele R. B., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Němcem, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Okružní 271/13, PSČ 789 85, za účasti Sociální demokracie, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00409171, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, PSČ 250 82, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu politické strany, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 32/2020, o dovolání Sociální demokracie proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022, č. j. 6 Cmo 91/2021-81, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 91/2021-91, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Sociální demokracie je povinna zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 75 Cm 32/2020-53, vyslovil neplatnost rozhodnutí členské schůze místní organizace Sociální demokracie Hrabůvka ze dne 4. 11. 2019, kterým nebyl navrhovatel zaregistrován jako člen Sociální demokracie (dříve „Česká strana sociálně demokratická“) [výrok I.], zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí předsednictva Sociální demokracie ze dne 20. 9. 2019, kterým předsednictvo zrušilo licenci místní organizace Sociální demokracie Vítkovice a určilo, že členové (zrušené) místní organizace mohou žádat o registraci v místní organizaci Sociální demokracie Hrabůvka (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. K odvolání Sociální demokracie Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že navrhovatel po zrušení místní organizace Sociální demokracie Vítkovice postupoval v souladu se stanovami, včas požádal o přeregistraci do určené místní organizace a očekával, že jeho žádosti bude vyhověno a bude nadále členem Sociální demokracie. Postup Sociální demokracie odvolací soud označil za „závadový“, neboť navrhovateli bylo svévolně ukončeno členství „fakticky s důsledkem, jako by byl navrhovatel ze strany vyloučen, aniž by však regulérně proběhl vylučovací proces a byly pro to splněny materiální i formální důvody dle stanov, resp. zákona“. Schválení takového jednání by mohlo vést k jeho zneužití a faktickému vylučování nepohodlných členů v rozporu se zákonem či stanovami. 4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala Sociální demokracie dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 4. 2023, č. j. 27 Cdo 2177/2022-137, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání. 5. Nálezem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil pro porušení základního práva stěžovatelky (Sociální demokracie) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že přísně hodnotil obsah dovolání, ze kterého je zřejmé, že dovolatelka spatřuje rozpor s ustálenou judikaturou ve dvou otázkách – nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a nepřípustný zásah soudu (státu) do vnitřních záležitostí politické strany, přičemž přinejmenším otázka ingerence státu do vnitrostranických otázek představuje právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. 6. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu svým rozhodnutím porušil zásadu, že obsah dovolání je třeba v případě pochybností interpretovat ve prospěch splnění náležitostí dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a odepřel tím dovolatelce právo na přístup k soudu. 7. Nejvyšší soud proto – s respektem k závěrům Ústavního soudu – dovolání znovu posoudil, přípustným je však neshledal, a proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 8. Otázka ingerence státu do vnitrostranických otázek přípustnost dovolání nezakládá. 9. Judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech: 1/ Ústavně konformní výklad § 16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále jen „zákon”), je pouze takový, který poskytne ochranu dotčeným osobám proti porušení jejich základního práva sdružovat se v politických stranách (článek 20 odst. 2 Listiny), a to bez ohledu na to, zda se konkrétní rozhodnutí orgánu politické strany týká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§ 16a odst. 1, § 9 zákona). 2/ Rozhodnutím orgánu politické strany, které představuje enormní zásah do základního práva občanů svobodně se sdružovat v politických stranách, je beze sporu i rozhodnutí o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství). Proti takovému rozhodnutí se tudíž může dotčený člen domáhat soudní ochrany postupem podle § 16a zákona, přestože se nedotýká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí. 3/ Má-li být poskytnuta efektivní ochrana základnímu právu člena politické strany svobodně se sdružovat v politických stranách v případě rozhodnutí o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství), je třeba, aby soudním rozhodnutím byl nastolen stav, jako by k rozhodnutí o vyloučení člena (o zrušení jeho členství) nedošlo. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, uveřejněné pod číslem 123/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2228/2017, uveřejněný pod číslem 16/2020 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1159/2018. 10. Shrnuto, z výkladu § 16a zákona se podává, že soudy jsou povinny poskytnout ochranu členovi politické strany proti svévolnému a neodůvodněnému rozhodnutí orgánu politické strany, v jehož důsledku by mělo dojít k zániku členství člena v politické straně, neboť takové rozhodnutí představuje enormní zásah do základního práva člena svobodně se sdružovat v politické straně. 11. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že závěr soudů nižších stupňů, podle něhož je rozhodnutí místní organizace Sociální demokracie o nezaregistrování navrhovatele jako člena Sociální demokracie neplatné, neboť v jeho důsledku došlo fakticky k vyloučení navrhovatele ze Sociální demokracie, aniž by pro to byly splněny procedurální i hmotněprávní podmínky vyžadované stanovami a zákonem, je plně v souladu se (shora citovanou) ustálenou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu a nepředstavuje nepřípustný zásah soudu do vnitřních záležitostí politické strany. 12. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že – oproti mínění dovolatelky – není v poměrech projednávané věci významné, zda stanovy dovolatelky užívají pojmy „zánik“ členství či jeho „zrušení“. Stěžejní je, že napadeným rozhodnutím orgánu dovolatelky došlo k jednostrannému svévolnému a neodůvodněnému ukončení členství navrhovatele, jemuž jsou soudy povinny poskytnout ochranu. 13. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu s (v dovolání označenou) judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu řízení „zatížil vadou, když zcela v odůvodnění svého rozhodnutí rezignoval na zprostředkování své právně kvalifikační úvahy jím zjištěného skutkového stavu věci a nedostál tak elementární zákonné povinnosti řádně odůvodnit jím vydané usnesení i v části právního posouzení“. Dovoláním napadené rozhodnutí podle dovolatelky nesplňuje náležitosti stanovené § 157 odst. 2 o. s. ř. a je nepřezkoumatelné. 14. Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že výhrady vůči odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu přípustnost dovolání (samy o sobě) založit nemohou. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen, je-l