27 Cdo 3330/2020 – Nejvyšší soud

27 Cdo 3330/2020-494 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně I. T. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, PSČ 130 00, proti žalované I. P. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Antlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, o zaplacení 40.163.923 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 225/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. 18 Co 38/2020-456, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 73.422,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Žalobou ze dne 25. 10. 2018 se žalobkyně domáhá zaplacení 40.063.923 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené úplaty za postoupení pohledávky a 100.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (vzniklého tím, že žalované tuto částku bez právního důvodu poukázala na účet). [2] Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 23 C 225/2018-429, ve znění usnesení ze dne 4. 9. 2019, č. j. 23 C 225/2018-434, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1/ Žalovaná byla do 20. 7. 2017 jediným akcionářem žalobkyně. 2/ Žalobkyně (jako postupitel) uzavřela dne 11. 11. 2015 se žalovanou (jakožto postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky žalobkyně za B. K. (dále jen „B. K.“) ve výši 40.063.923 Kč. Žalovaná se v této smlouvě zavázala zaplatit za postoupení pohledávky úplatu ve výši 40.063.923 Kč. 3/ Žalovaná (jakožto jediný akcionář žalobkyně rozhodující v působnosti valné hromady) schválila dne 11. 11. 2015 mezitímní účetní závěrku žalobkyně za leden až září 2015, na návrh představenstva rozhodla o vyplacení zálohy na podíl na zisku za uvedené období ve výši 40.163.923 Kč a dále o tom, že „částka 40.063.923 Kč bude započtena oproti pohledávce ve stejné finanční částce vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky“. 4/ Dne 12. 11. 2015 uzavřela žalobkyně se žalovanou „dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků“, a to pohledávky žalobkyně na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky za B. K. ve výši 40.063.923 Kč a pohledávky žalované na vyplacení zálohy na podíl na zisku žalobkyně ve výši 40.163.923 Kč; rozdíl ve výši 100.000 Kč měla žalobkyně dle dohody uhradit na účet žalované. 5/ Dne 30. 11. 2015 poukázala žalobkyně ve prospěch bankovního účtu žalované 100.000 Kč. 6/ Výsledek hospodaření žalobkyně za rok 2015 činil (dle řádné účetní závěrky ověřené auditorem) 41.731.000 Kč. 7/ Žalobkyně neměla ke konci účetního období 2015 závazky 180 dní (a více) po lhůtě splatnosti, v účetní závěrce vykazovala (vedle zisku) nehmotný majetek ve výši 13.838.000 Kč, splatné závazky z titulu sociálního a zdravotního pojištění (vykazované k 31. 12. 2015) uhradila 7. 1. 2016. Žalobkyně na sebe nepodala návrh na zahájení insolvenčního řízení a neučinil tak ani nikdo jiný. [4] Soud prvního stupně předně zdůraznil, že o vyplacení zálohy na podíl na zisku za období leden až září 2015 řádně rozhodl na základě návrhu představenstva a na podkladě mezitímní účetní závěrky jediný akcionář (žalovaná). [5] Z provedených důkazů je pak prokázáno, že výplata zálohy na podíl na zisku nezpůsobila žalobkyni platební neschopnost či předlužení; žalobkyně si výplatou zálohy nepřivodila úpadek. Ostatně i kdyby tomu tak nebylo, nevedlo by porušení § 40 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále též jen „z. o. k.“), k neplatnosti právního jednání, ale toliko k odpovědnosti členů představenstva žalobkyně. [6] Žalované tudíž svědčila pohledávka za žalobkyní z titulu zálohy na podíl na zisku ve výši 40.163.923 Kč. K započtení pohledávek (vzájemných závazků žalobkyně a žalované) došlo dohodou, přičemž podmínky započtení byly naplněny. [7] Pohledávka žalobkyně za žalovanou ve výši 40.063.923 Kč (z titulu úplaty za postoupení pohledávky) zanikla započtením. Pohledávka ve výši 100.000 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení) žalobkyni nesvědčí (žalobkyně plnila na základě platného právního titulu). [8] Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [9] Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. [10] Odkazuje na odbornou literaturu, vyložil, že rozhodnutím příslušného orgánu obchodní korporace o výplatě zálohy na podíl na zisku vzniká obchodní korporaci závazek zálohu vyplatit a společníku (akcionáři) právo na výplatu zálohy, bez ohledu na to, že jde o „potencionálně vratné plnění“. Vznik pohledávky z titulu zálohy na podíl na zisku není závislý na další právní skutečnosti (rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku na základě řádné účetní závěrky na konci účetního období) a není podmíněn ani splněním požadavku, aby obchodní korporace měla v době rozhodnutí o výplatě dostatek prostředků na rozdělení zisku (§ 40 odst. 2 z. o. k.). [11] Důsledkem případného porušení posledně označeného ustanovení je toliko povinnost členů statutárního orgánu k náhradě škody způsobené obchodní korporaci. Navíc, akcionář je povinen vyplacenou zálohu vrátit, nevznikne-li mu (následně) právo na podíl na zisku. Taktéž případné nesplnění testu insolvence (§ 40 odst. 1 z. o. k.) by mělo vliv toliko na splatnost pohledávky na vyplacení zálohy (nikoliv na její vznik, platnost či zánik). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla uzavřena dohoda o započtení (§ 1991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“), není otázka splatnosti (významná při jednostranném započtení) rozhodná. [12] Rozhodování o výplatě zálohy na podíl na zisku sice spadá do (zbytkové) působnosti statutárního orgánu dle § 163 o. z, resp. správní rady (§ 460 odst. 2 z. o. k.), valná hromada nicméně může (jako tomu bylo v posuzovaném případě) udělit statutárnímu orgánu (správní radě) pokyn zálohu vyplatit, neboť nejde o záležitost spadající do obchodního vedení. II. Dovolání a vyjádření k němu [13] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení níže uvedených (v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešených) otázek hmotného práva. [14] Dovolatelka Nejvyššímu soudu předestírá následující otázky: 1) Vzniká rozhodnutím příslušného orgánu akciové společnosti o výplatě zálohy na podíl na zisku peněžitá pohledávka akcionáře vůči společnosti na její vyplacení? 2) Míní se souslovím „dostatek prostředků“ užitým v § 40 odst. 2 z. o. k. ve znění účinném do 31. 12. 2020, toliko vlastní zdroje, anebo též aktiva, tj. peněžní prostředky? 3) Je překážkou výplaty zálohy na podíl na zisku akciovou společností „ve formě“ dohody o započtení skutečnost, že by si uzavřením takové dohody akciová společnost přivodila v budoucnu úpadek? Jinak řečeno, vede nedodržení tzv. testu insolvence dle § 40 odst. 1 z. o. k. k neplatnosti právního jednání, jímž se realizuje výplata na zisku (v projednávané věci k neplatnosti dohody o započtení)? 4) Je možné, aby o vyplacení zálohy na podíl na zisku rozhodoval jediný akcionář společnosti namísto představenstva? Vznikne v důsledku takového rozhodnutí jediného akcionáře pohledávka tohoto akcionáře za společností na výplatu zálohy na podíl na zisku vůči společnosti? [15] Dovolatelka má za to, že záloha na podíl na zisku je „peněžitým plněním bez existence závazkového vztahu, tj. bez existence závazku zálohu poskytnout“. Rozhodnutím příslušného orgánu obchodní korporace „nevzniká pohledávka akcionáře (…) za společností na zaplacení zálohy“, zákon konstruuje tento institut „jako zatímní platbu společnosti akcionáři, kterou je následně potřeba vůči společnosti vyúčtovat podle toho, zda akcionáři vznikne za společností pohledávka na výplatu podílu na zisku“. Podle dovolatelky „zákon toliko stanoví možnost poskytnout akcionáři plnění, které akcionář může ze své vůle výslovně či konkludentně přijmout (…), případně plnění ve formě zálohy na podíl na zisku společnosti vrátit v případě jeho nesouhlasu“. Výklad přijatý odvolacím soudem znamená, že mezi akcionářem a společností vzniká „proti vůli akcionáře a bez výslovného zákonného ustanovení závazkový vztah, na základě kterého by společnost měla povinnost plnění poskytnout a akcionář by měl povinnost plnění přijmout, jinak by se vystavil riziku prodlení na straně věřitele“. [16] Dovolatelka má za to, že „pohledávka akcionáře za společností na výplatu zálohy na podíl na zis