Nejvyšší soud 27 Cdo 3746/2018

Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2017, č. j. 79 Cm 353/2013-80, ustanovil postupem podle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), společnosti Easy Media Systems Europe, a. s. (dále též jen „společnost E.“) opatrovníka pro řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016, č. j. 79 Cm 353/2013-54 (ve znění usnesení ze dne 6. 3. 2017, č. j. 79 Cm 353/2013-79), jelikož nemá obsazený statutární orgán a není zde nikoho, kdo by za ni v tomto řízení jednal.

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze odmítl odvolání společnosti E. (první výrok), a k odvolání T. D. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se společnosti E. neustanovuje opatrovník (druhý výrok), neboť dne 7. 7. 2017 byl do funkce člena představenstva společnosti E. jmenován D. Ď., a v době rozhodování odvolacího soudu tak již důvody pro ustanovení procesního opatrovníka pominuly.

Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost E. dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 3, § 218 písm. b) a § 243f odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000 (uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 702/2006.

Napadeným usnesením bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se procesní opatrovník dovolatelce neustanovuje. Rozhodnutím odvolacího soudu tak zjevně dovolatelce újma, jež by mohla být odstraněna jeho kasací, způsobena nebyla (což je patrné i z dovolání samého, jímž dovolatelka brojí proti ustanovení opatrovníka soudem prvního stupně, majíc za to, že jí opatrovník ustanoven být neměl).

Lze dodat, že dovolatelka ve skutečnosti brojí toliko proti důvodům napadeného usnesení, dovozujíc, že soudy měly správně postupovat podle § 443 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), a nikoliv podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Přehlíží však, že dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné (jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (§ 243b a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.