27 Cdo 680/2023 — Nejvyšší soud

27 Cdo 680/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 12. 2023 Spisová značka:27 Cdo 680/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.680.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 2 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 2. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 590/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 680/2023-702 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce R. N., zastoupeného JUDr. Janem Zrckem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, proti žalované P. I. C. R., zastoupené JUDr. Michalem Hanko, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, o zaplacení 25.260.263 Kč s příslušenstvím, in eventum o zaplacení 3.114.279 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 95/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, č. j. 15 Co 5/2022-626, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 66.211,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně 3. 10. 2012 (po změnách a částečných zpětvzetích) domáhal, aby soud uložil žalované (dále též jen „společnost“) povinnost zaplatit mu 25.260.263 Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy za období od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2015 z pracovního poměru, který se žalovanou založil pracovní smlouvou uzavřenou 9. 6. 2008 (dále jen „pracovní poměr“). Vedle toho se žalobce případně (in eventum) domáhal, aby žalované soud uložil povinnost zaplatit žalobci 3.114.279 Kč s příslušenstvím jako odstupné ve výši šestinásobku průměrné měsíční mzdy (která podle žalobce činila 346.031 Kč) poté, kdy byl pracovní poměr ukončen. [2] Rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 C 95/2012-536, Městský soud v Brně žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok III.). [3] Usnesením ze dne ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 C 95/2012-613, Městský soud v Brně následně zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2.076.186 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl, že se žalobci poměrná část zaplaceného soudního poplatku nevrací (výrok II.). [4] Rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 15 C 95/2012-536 byl již druhým rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2018, č. j. 15 C 95/2012-339, zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 Co 161/2019-398, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [5] K odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 C 95/2012-536, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 C 95/2012-613, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 15 Co 5/2022-626: 1) potvrdil výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 C 95/2012-536 (první výrok), 2) zrušil výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 C 95/2012-613 (druhý výrok), 3) změnil výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 C 95/2012-536 (třetí výrok) a 4) rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok). [6] Proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. [7] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu a čtvrtému výroku, Nejvyšší soud dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h), resp. i) a § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako objektivně nepřípustné. Je tomu tak proto, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení a podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. [8] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání v této části nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [9] Podstatou dovolacích námitek je polemika se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho předcházejícím (kasačním) rozhodnutí (rozsudku ze dne 14. 11. 2013, č. j. 21 Cdo 3250/2012-298), jež byly přijaty v (pravomocně skončeném) řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 535/2009 mezi týmiž účastníky (dále jen „řízení o neplatnost výpovědi“). [10] Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 vyšel ze skutkového stavu, podle něhož „žalobce, který na základě pracovní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 pracoval u žalované jako ředitel sdíleného finančního centra, byl dne 18. 9. 2008 jmenován jednatelem žalované a (…) poté vyvíjel veškerou svou činnost u žalované pouze z titulu výkonu funkce jednatele (činnosti, které byly pracovní náplní žalobce, se ‚zcela kryly‘ s výkonem funkce jednatele žalovaného).“ [11] Na tomto základě Nejvyšší soud uzavřel, že „stal-li se žalobce ode dne 18. 9. 2008 jednatelem žalované, je nepochybné, že nadále měl (musel) uvedené činnosti konat z důvodu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti a že ‚souběžný‘ výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu. Za této situace lze souhlasit se soudy v tom, že – i kdyby nedošlo k výslovnému právnímu úkonu – byla mezi účastníky v souvislosti se jmenováním žalobce jednatelem žalované sjednána dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 18. 9. 2008 a že na základě této dohody pracovní poměr účastníků skončil dnem 18. 9. 2008.“ Ve vazbě na výpověď, kterou dala žalovaná žalobci 13. 8. 2009 pak Nejvyšší soud uvedl, že „dal-li zaměstnanci výpověď z pracovního poměru někdo, kdo není jeho zaměstnavatelem, jde nepochybně o neplatný právní úkon.“ [12] I v projednávané věci odvolací soud vystavěl svá rozhodnutí na závěru, podle něhož pracovní poměr založený mezi dovolatelem a žalovanou 9. 6. 2008 zanikl jejich (konkludentní) dohodou o rozvázání pracovního poměru, když se dovolatel 18. 9. 2008 stal jednatelem žalované. Jeho právní posouzení věci je tedy v plném souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3250/2012. [13] Dovolatel v prvé řadě (v části III.1 dovolání) namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněného pod číslem 24/2020 Sb. rozh. obč.; dále jen „R 24/2020“), a sice proto, že věc rozhodoval jako soud prvního stupně okresní soud, který k tomu nebyl věcně příslušný. [14] Již v rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněném pod číslem 35/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 35/2019“) [odst. 50], na který odkazuje dovolatelem citovaný R 24/2020, Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož spor z manažerské smlouvy uzavřené mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou společností, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností spadajících do působnosti představenstva, je sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. [15] Odkazuje-li však na tento závěr dovolatel v poměrech nyní projednávané věci, přehlíží, že právě citovaný závěr R 35/2019 zdůrazňuje, že krajský soud je k projednání a rozhodnutí věci věcně příslušný jako soud prvního stupně pouze, opírá-li žalobce předmět svého procesního nároku (petit) o skutkový základ vycházející ze smlouvy, jejímž předmětem je úprava vzájemných vztahů při činností spadajících do působnosti představenstva. [16] V projednávané věci tomu tak ovšem není. Dovolatel se domáhá, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu 25.260.263 Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy za období od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2015 z pracovního poměru, případně (in eventum), aby žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 3.114.279 Kč s příslušenstvím jako odstupné ve výši šestinásobku průměrné měsíčn