28 Cdo 1004/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1004/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2019 Spisová značka:28 Cdo 1004/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1004.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Promlčení Stát Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 13 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb. § 101 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 9. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3181/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1004/2019-136USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce V. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 736/14, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČ 000 06 947, o zaplacení částky 3.305.500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 66/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 17 Co 273/2018-111, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 17 Co 273/2018-111, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2018, č. j. 20 C 66/2017-70, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 3.305.500 Kč, z toho 10.000 Kč v hotovosti a zbývající část v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 900,- Kč; dále odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč. Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce, jakožto oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. a splňující podmínky uvedené v 19 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., na zaplacení finanční náhrady podle § 13 odst. 1 tohoto zákona za nemovitosti, které mu nelze vydat. Vyšly shodně ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1982, sp. zn. 2 T 56/82, odsouzen pro trestný čin opuštění republiky a byl mu uložen trest propadnutí majetku, včetně domu XY a pozemků parc. XY v k. ú. XY, že tento rozsudek byl v rámci rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. zrušen rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 12. 1990, sp. zn. Rt 210/90, že žalobce se dne 22. 9. 1991 obrátil na žalovanou se žádostí o finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. pro případ, že mu nemovitosti nebudou vydány, že vedl u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 84/1992 řízení o vydání nemovitostí, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, že neuspěl s žalobou na přikázání stavby do jeho vlastnictví, opírající se o názor, že je vlastníkem označených pozemků, neboť došlo k automatickému obnovení jeho vlastnického práva k nim na základě rehabilitace, a že stejně tak nebyl úspěšný ani v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem (byť po určitou dobu byl zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí na základě dohody o vydání věcí uzavřené dne 11. 12. 1992 s Okresním úřadem v Příbrami, přičemž však tento zápis byl zrušen jako chybný rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního úřadu v Praze ze dne 21. 3. 2005, neboť Okresní úřad v Příbrami nebyl osobou povinnou, jelikož nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nedržel), že žalobce požádal žalovanou o vyčkání s vyřizováním žádosti o finanční náhradu, dokud nebude definitivně vyřešena otázka vydání nemovitostí, což žalovaná vzala na vědomí sdělením ze dne 4. 9. 2003, že žalobce podáním doručeným žalované dne 15. 9. 2006 požádal o pokračování v řízení o vyřízení žádosti o finanční náhradu, které následně opakoval, že žalovaná vyzývala žalobce dopisy ze dne 3. 3. 2003, 28. 12. 2006, 21. 3. 2007, 17. 8. 2007, 2. 10. 2007 k doložení relevantních dokladů o jeho státním občanství, o rehabilitaci, o tom, že nemovitosti nelze vydat, jakož i k předložení stanoviska (posudku) soudního znalce týkajícího se domu č. p. 456 (zda byl zdemolován, nebo zda přestavbou ztratil stavebně technický charakter, případně zda došlo k jeho podstatnému zhodnocení či znehodnocení), že jejím dopisem ze dne 27. 8. 2012 konstatovala, že některé doklady žalobce nepředložil a že dopisem ze dne 10. 11. 2014 žalobci sdělila, že uplatněný nárok považuje za promlčený. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované od 15. 9. 2006 do 15. 9. 2007 běžela lhůta k vyřízení žádosti o poskytnutí finanční náhrady žalobci podle čl. IV. bod 2. zákona č. 115/1994 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 458/1990 Sb., zákona č. 528/1990 Sb., zákona č. 137/1991 Sb. a zákona č. 264/1992 Sb., a mění zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., zákona č. 267/1992 Sb. a zákona č. 133/1993 Sb. (dále jen „zákon č. 115/1994 Sb.“), a že po jejím uplynutí bylo na žalobci, aby právo na finanční náhradu uplatnil u soudu v tříleté promlčecí době podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), která ovšem marně uplynula, protože žalobu k soudu podal až dne 11. 4. 2017. S námitkou žalobce, že neuplatnil řádně právo na finanční náhradu proto, že jeho žádost nebyla způsobilá k vyřizování žalovanou, se odvolací soud vypořádal závěrem, že v případě opožděného uplatnění tohoto práva u žalované by došlo k jeho prekluzi podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 724/2014, a ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98), přičemž současně dovodil, že v dané věci nešlo o případ, kdy by žádost žalobce mu žalovanou byla jako neúplná vrácena k doplnění, tedy, že by neběžela lhůta podle § 9 zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 231/1991 Sb.“). Stejně tak nepřisvědčil ani jeho další námitce, že běh tříleté promlčecí doby započal až od sdělení žalované ze dne 10. 11. 2014, jelikož již v roce 2006 bylo postaveno najisto, že k naturální restituci žalobcem požadovaných nemovitostí nedojde, že žalovaná na žádost žalobce v projednávání jeho žádosti o finanční náhradu pokračovala, že žalobce však nereagoval na opakované výzvy žalované k předložení dokladů k prokázání jeho tvrzeného práva, jak mu ukládal zákon č. 231/1991 Sb. Opodstatněnou konečně odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) neshledal ani argumentaci žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, jelikož k promlčení tvrzeného nároku na finanční náhradu došlo jen v důsledku jeho nečinnosti, nikoliv žalované. Odvolací soud proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, která dovodila, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě v právních vztazích a že každý je povinen střežit svá práva (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2008, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011) dospěl k závěru, že tato námitka vznesená žalovanou není v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o postup ve věcech finančních náhrad, odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4637/2010, ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4375/2011, a ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 6 A 15/92. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné k řešení otázky „jaký vliv mělo nepředložení dokladů požadovaných žalovanou na běh zákonné lhůty podle zákona č. 115/1994 Sb. a na promlčení nároku na finanční náhradu“, kterou by dovolací soud měl „posoudit jinak než posoudil odvolací i nalézací soud“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nešlo o případ, kdy by jeho žádost byla jako neúplná vrácena k doplnění a kdy by neběžela lhůta podle §