28 Cdo 1015/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1015/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 9. 2024 Spisová značka:28 Cdo 1015/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.1015.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 169/1949 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.12.2024IV.ÚS 3407/24 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost25. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1015/2024-177 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) V. R., b) D. T., c) V. B., všech zastoupených Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovaným 1. J. K., zastoupenému P. Š., obecným zmocněncem, a 2. Vojenským lesům a statkům ČR, s. p., IČ 000 00 205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, o určení neplatnosti smlouvy a nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 27/2023, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 27 Co 183/2023-145, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 15 C 27/2023-116, zamítl žalobu o určení, že smlouva č. VLS – SML – 2022 – 2149 – 1900 uzavřená dne 22. 11. 2022 mezi žalovanými, kterou byly převedeny nemovité věci, konkrétně pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemky parc. č. XY a XY, jehož součástí je stavba bez č. p./ev., vše zapsané pro k. ú. XY, obec XY, a kterou bylo zřízeno k těmto pozemkům i zástavní právo a zákaz jejich zcizení, jakož i zapsány jako poznámky – závazek nezajistit zástavním právem ve výhodnějším pořadí jako nový dluh a závazek neumožnit zápis nového zástavního práva namísto starého, je neplatná a že žalovaný 2. je povinen uzavřít s žalobkyněmi smlouvu, kterou na ně bezúplatně převede vlastnické právo k řečeným pozemkům (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně se domáhaly určení neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy a stanovení povinnosti žalovanému 2. převést vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalobkyně. Svůj nárok opíraly o skutečnost, že jsou právními nástupkyněmi manželů V. S. a R. S., kterým byly z důvodu zřízení vojenského újezdu Ralsko dané pozemky v roce 1952 odebrány, a to za náhradu ve výši 225.000 Kč, a že dne 17. 8. 2022 (na základě rozhodnutí ředitele státního podniku Vojenské Lesy a statky, s.p., ev. č. VLS – IMS – RR – 2022 – 406 – 1900) odpadl veřejný zájem na vyvlastnění předmětných pozemků. Soud prvního stupně uzavřel, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nemají žalobkyně na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy naléhavý právní zájem dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V případě druhého žalobního žádání vyslovil, že není dán žádný právní důvod pro požadovaný bezúplatný převod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobkyň. Vrácení majetku zabaveného, vyvlastněného či znárodněného v letech 1948–1989 lze toliko na základě restitučních předpisů, jiný závěr by byl v rozporu s principem právní jistoty. Z naznačených důvodů tedy žalobu zamítl. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 27 Co 183/2023-145, k odvolání žalobkyň rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i o soudním poplatku (výroky II. až V.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že pokud vyvlastnění předmětného majetku za náhradu restituční nárok žalobkyň nezakládalo nebo ho žalobkyně nevyužily, nemohou se nároku na bezúplatný převod zmíněného majetku dovolávat cestou žaloby o uložení povinnosti k uzavření smlouvy o jeho bezúplatném převodu, neboť jim takový hmotněprávní nárok nesvědčí. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podaly žalobkyně dovolání, jež shledávají přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. pro vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně pokládají otázku, zda v případě odpadnutí veřejného zájmu na vyvlastnění nemovitých věcí je stát v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listiny“) a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv povinen vrátit vyvlastněné nemovitosti právním nástupcům původních vlastníků. Konstatují, že k obdobné otázce se již vyjádřil Ústavní soud právě v případě restitucí v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 440/01, v němž uzavřel, že odpadl-li veřejný zájem, tedy jeden z komponentů, který musí být při vyvlastnění naplněn, pak nemovitost trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, a je splněna podmínka pro její vydání. Žalobkyně se tedy domnívají, že by v předmětné kauze mělo být postupováno obdobně, opačný postup by totiž dle jejich názoru byl v rozporu se zásadou rovnosti uvedenou v čl. 1 Listiny. 4. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Domáhají se též odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že by jeho výkonem byla ohrožena jejich práva. 5. K dovolání se stručně vyjádřili žalovaní s téměř shodným textem požadujícím jeho zamítnutí. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalobkyň není přípustné, jelikož na v dovolání nastolené otázce (zda v případě odpadnutí veřejného zájmu na vyvlastnění nemovitých věcí je stát povinen vrátit vyvlastněné nemovitosti právním nástupcům původních vlastníků) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Bylo-li totiž soudy nižších stupňů zjištěno, že k přechodu požadovaných nemovitostí na stát došlo tzv. zestátněním [dle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech (dále jen „zákon o vojenských újezdech“)], čemuž odpovídalo i jejich právní posouzení (odvolací soud se jen pro úplnost vyjádřil i k vyvlastnění s ohledem na čl. 11 odst. 4 Listiny), nemůže daná otázka přípustnost dovolání založit. 10. V předmětné kauze není sporu o tom, že k přechodu požadovaných nemovitostí na stát došlo tzv. zestátněním (nikoliv vyvlastněním) podle § 8 zákona o vojenských újezdech, přestože v době zestátnění předmětných nemovitostí platný právní řád znal i institut vyvlastnění, upravený § 20 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, který byl zrušen zákonem č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, až dnem 1. ledna 1959 [§ 32 odst. 1 písm. a), § 33 zákona č. 87/1958 Sb.]. Zestátnění a vyvlastnění jsou dva odlišné instituty, které nelze navzájem zaměňovat, i když je jim společné, že jde o odnětí vlastnického práva administrativním zásahem státu za náhradu. Zestátnění představuje takové opatření, jímž byl majetek odňat celé skupině osob s tím, že k přechodu vlastnictví dochází přímo ze zákona. Vyvlastnění se provádí individuálním rozhodnutím příslušného orgánu, používá se v konkrétním případě a vůči konkrétnímu vlastníkovi (k tomu srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 456/2001). K zestátnění nemovitostí ve vlastnictví jiných osob než státu docházelo v souvislosti se zřízením vojenského újezdu dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě příslušný orgán (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3569/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3211/2007, i ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 552/2019). 11. Odvozují-li přitom žalobkyně svůj nárok z Listiny základních práv a svobod, patrně opomíjejí, že zmíněný ústavní předpis, který byl přijat po pádu minulého režimu, není