28 Cdo 1151/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1151/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 1. 2016 Spisová značka:28 Cdo 1151/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1151.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Náklady řízení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 2 odst. 3 předpisu č. 89/2012Sb. § 142 o. s. ř. § 137 o. s. ř. § 150 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 3. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.4.2016I.ÚS 1182/16JUDr. Jaroslav Fenykzastaveno31.10.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1151/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně CHODOV REALITY a.s., IČ 27075257, se sídlem v Praze 6, Hokešovo náměstí 26, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, s adresou pro doručování: Praha 1, Revoluční 23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o 804.202,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 131 EC 88/2012, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014, č. j. 30 Co 158/2014-110, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014, č. j. 30 Co 158/2014-110, se zrušuje v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o náhradě soudního poplatku ve výši 40.210,- Kč, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání účastníků odmítají. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 131 EC 88/2012-48, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 804.202,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně své právo na uvedenou částku dovozovala ze skutečnosti, že žalovaný měl v období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2010 na části jejích pozemků parc. č. 2105/84, 2105/85 a 2105/110, v k. ú. Ch., umístěnu jím vlastněnou stavbu zemního valu, jež současně znemožňovala samostatné užití zbylé plochy, aniž by přitom za tento stav bylo žalobkyni poskytováno náležité peněžité protiplnění. Na základě provedeného dokazování soud konstatoval, že byl-li na pozemcích žalobkyně umístěn zemní val ve vlastnictví žalovaného a žalovaný takto bez relevantního právního důvodu užíval předmětné pozemky, bezdůvodně se na její úkor obohatil. Žalovaný současně prostřednictvím stavby zemního valu plní svou funkci chránit občany obce před hlukem z provozu dálnice. Soud dále odkázal na judikatorní závěry, dle nichž bezesmluvním užíváním pozemků náležících osobě odlišné od obce jako veřejné prostranství vzniká v souladu s § 451 obč. zák. na straně obce bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu. Požadavek žalobkyně na úplatu za to, že zastavění pozemků brání jejich náležitému užívání, současně není v rozporu s dobrými mravy. Výši obohacení soud vyčíslil dle příslušného výměru Ministerstva financí i znaleckého posudku a žalobě jako důvodné vyhověl. K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 19. 8. 2014, č. j. 30 Co 158/2014-110, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že předmětný zemní protihlukový val je samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu, přičemž i pokud by takovou stavbou nebyl, neměnilo by to nic na tom, že žalobkyni brání v užívání jejích pozemků. Zemní val přitom působí především ve prospěch veřejného statku a chrání veřejnost před hlukem z přilehlých komunikací. Dotčené pozemky byly současně vyhláškou č. 24/2003 Sb. hl. m. Prahy zahrnuty mezi pozemky tvořící veřejné prostranství. Přesto však není namístě žalobkyni přiznat právo na náhradu za jejich užívání žalovaným, neboť je třeba přihlédnout k úvahám vysloveným Ústavním soudem jako obiter dictum v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, jejichž prostřednictvím je naznačováno, kam se bude do budoucna ubírat jeho rozhodovací praxe. Odvolací soud ocitoval příslušnou pasáž z odkazovaného rozhodnutí vyjadřujícího názor, že postrádá logiku, aby měl samosprávný subjekt platit vlastníku za užívání nemovitosti, kterou jakožto veřejný statek užívá blíže neurčený okruh osob, a uzavřel, že i v projednávané věci se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení, aniž by k tomu existoval jakýkoliv právní podklad. Na posuzovaný případ lze vztáhnout i v témže nálezu Ústavního soudu vyslovený závěr o rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně získala pozemky darovací smlouvou od původního restituenta a při jejich nabytí byla obeznámena s jejich stavem, tedy i s tím, že její vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, přesto však nemovitosti do svého vlastnictví přijala. Jak poznamenal ve zmíněném nálezu Ústavní soud, využití pozemku vydaného v rámci restitucí a sloužícího jako veřejné prostranství k právnímu obchodu značí spekulativnost prodeje, kterýžto je uskutečňován s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemků s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemků garantuje. Na převod pozemků je tak možno pohlížet jako na rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Předestřené premisy se uplatní o to více, že ani po převodu pozemků nebyla očekávatelná změna jejich účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, je vysoce nepravděpodobné, že by se jeho vlastník domohl v budoucnu změny územního plánu, jež by jako jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnického práva. Vyhovění žalobě tedy v intencích odkazovaných závěrů Ústavního soudu brání absence opory v hmotném právu i rozpor s dobrými mravy, tak jak je o něm aktuálně hovořeno v § 2 odst. 3 o. z. Odvolací soud tudíž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Shledal dále existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř., pro něž je namístě upřít procesně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně podávala žalobu za situace, v níž judikatura opakovaně přiznávala vlastníkům pozemků sloužících jako veřejné prostranství právo na náhradu za toto užívání, přičemž ke změně náhledu došlo až v důsledku vzpomínaného nálezu Ústavního soudu. Bylo by tedy neúměrně tvrdé požadovat po ní náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný je pak statutárním městem, pročež je třeba zohlednit i to, že dle judikatury Ústavního soudu lze u statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva i bez právní pomoci advokáta. Není-li prokázán opak, nejsou náklady statutárního města na advokátní zastoupení náklady účelně vynaloženými, přičemž v daném případě z řízení nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo nezbytnosti zastupování advokátem. I z tohoto důvodu tedy odvolací soud procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání zjevně toliko jeho výroku I.) podala dovolání žalobkyně, jež odvolacímu soudu vytkla, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a poukázala na to, že v obdobných sporech (jež byly Nejvyšším soudem posuzovány v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 a sp. zn. 28 Cdo 3114/2010) byl nárok vlastníka pozemků, na nichž je umístěn zemní val, shledán důvodným a tento náhled byl aprobován i Ústavním soudem (viz jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 724/2011). Oprávněnost požadavku byla mimo jiné dovozována i z odkazu na § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Požadavku na právní jistotu odporuje, aby bylo soudy rozhodováno naprosto protichůdně ve sporech mezi týmiž účastníky za užívání týchž pozemků, jež se liší toliko časovým obdobím. Odvolacím soudem převzaté úvahy vyslovené jako obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, se pak netýkaly účastníků tohoto řízení, nebyly vysloveny ani v rámci sporu vedeného ohledně vydání bezdůvodného obohacení a toliko naznačují možný (avšak nikoliv jistý) judikatorní vývoj. Předmětný nález je třeba pojímat jako ojedinělý exces vymykající se konstantní judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu a nerespektující primární účel zákona č. 229/1991 Sb., přičemž k odchýlení se od ustáleného výkladu § 11 zákona č. 229/1991 Sb. v rozhodovací praxi Ústavního soudu bylo přistoupeno, aniž by byl respektován