28 Cdo 1179/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1179/2025-80 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně EFES, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Třebonice č. ev. 110, identifikační číslo osoby: 41189710, zastoupené Mgr. Michaelou Jindrákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 874/3, proti žalovaným 1) FOLTAN a spol., se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, identifikační číslo osoby: 25865111, jako likvidační správkyni pozůstalosti zůstavitele J. V., zemřelého, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, 2) T. P., zastoupenému Mgr. Pavlem Otipkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, o určení pohledávky ve výši 26.857.923,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 448/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2024, č. j. 8 Co 182/2024-55, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 16 C 448/2023-23, zamítl žalobu na určení, že žalobkyni náleží pohledávka ve výši 26.857.923,50 Kč (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované 1) do likvidační podstaty ve výši 6.776,- Kč a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce ve výši 10.164,- Kč (výroky II. a III.). 2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 8 Co 182/2024-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalované 1) do likvidační podstaty k rukám jejího zástupce ve výši 3.388,- Kč a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce ve výši 6.776,- Kč (výroky II. a III.). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně přihlásila pohledávku ve výši 20.000.000,- Kč s příslušenstvím do likvidace pozůstalosti nařízené v řízení o pozůstalosti zůstavitele J. V. (dále „zůstavitel“), zemřelého dne 10. 11. 2020. Žalovaný 2) v rámci pozůstalostního řízení tuto pohledávku popřel z důvodu jejího promlčení. Žalobkyně se proto podanou žalobou domáhala určení, že jí náleží uvedená pohledávka za zůstavitelem z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 2013 uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelkou a zůstavitelem coby dlužníkem. Zůstavitel přitom svůj dluh z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 2013 co do důvodu a výše uznal v dohodě o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady, na níž je uvedeno datum 31. 12. 2016 a k jejímuž podpisu byl zůstavitel vyzván žalobkyní dne 25. 5. 2017. Soudy nižších instancí dovodily, že se posuzovaný právní vztah řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013. Konstatovaly, že již v době podpisu dohody o uznání dluhu zůstavitelem byl dluh promlčen, přičemž z textu zmíněné dohody nevyplývá, že by zůstavitel o promlčení věděl nebo že by se strany dohodly, že se jejich práva a povinnosti budou řídit zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, účinným od 1. 1. 2014 (dále „zákon č. 89/2012 Sb.“). Námitku promlčení vznesenou žalovaným 2) tak shledaly důvodnou, a tudíž přistoupily k zamítnutí žaloby. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive pro existenci otázky v praxi dovolacího soudu rozhodované rozdílně. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil skutková zjištění, dle nichž se na základě výslovného písemného ujednání žalobkyně se zůstavitelem má jimi uzavřená dohoda o uznání dluhu řídit zákonem č. 89/2012 Sb. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a jeho vydání odporuje smyslu zákona. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. 10. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“ 11. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usn