28 Cdo 1216/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1216/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 4. 2009 Spisová značka:28 Cdo 1216/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1216.2009.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1216/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J., s. d. ve V., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení částek ve výši 4.816,- Kč s příslušenstvím, 8.120,- Kč s příslušenstvím, 35.829,- Kč s příslušenstvím a 183.991,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 174/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2008, č.j. 30 Co 81/2008-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : A. Předchozí průběh řízení Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částek ve výši 4.816,- Kč s příslušenstvím, 8.120,- Kč s příslušenstvím, 35.829,- Kč s příslušenstvím a 183.991,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem: pozemku st. p. č. 140, kat. území M., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 7.7.1989, č. Fin-72-82/89-2, pozemku parc. č. 2764/1, st. p. č. 2764/3 a st. p. č. 2764/4, parc. č. 2764/9, vše v kat. území N., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 5.6.1989, č. Fin-72-61/89-2, pozemku st. p. č. 66, kat. území N., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 3.12.1984, č. Fin 72-227/84-2, a pozemku st. p. č. 93, kat. území S. P., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 6.5.1983, č. FP 200/83-N. V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení § 879c ObčZ, požádal žalobce dne 17.7.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě § 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení § 879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., s účinností ke dni 30.6.2001. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 23.10.2003 a 12.2.2004. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení § 879c ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a platnost uzavřených kupních smluv je tak nutné posuzovat z hlediska právní úpravy nedotčené zákonem č. 229/2001 Sb., zejména § 60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR. Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 12.11.2007, č.j. 22 C 174/2007-54, žalovanou zavázal k zaplacení částek ve výši 4.816,- Kč s příslušenstvím, 8.120,- Kč s příslušenstvím, 35.829,- Kč s příslušenstvím a 183.991,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků obnovením ustanovení § 879c ObčZ ze zákona, a to ke dni 1.7.2000. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2008, č.j. 30 Co 81/2008-78, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo k nim vzniklo v důsledku obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. B. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že: Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“, což v mnoha nálezech sám konstatoval, i v případě obnovení ustanovení § 879c ObčZ je nutné upřednostnit aplikaci přechodných ustanovení (část čtvrtá čl. IV. odst. 1) zákona č. 229/2001 Sb. (§ 59 a § 60c zákona č. 219/2000 Sb.), podle kterých se dosavadní vztahy trvalého užívání mění na výpůjčku a které jsou ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku úpravou speciální (lex specialis), vztahy trvalého užívání k uvedeným pozemkům neexistovaly; nemohlo tak dojít k jejich transformaci na vlastnické právo podle ustanovení § 879c ObčZ, je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „obnovení“ ustanovení § 879c ObčZ, je nutné toto obnovení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by obnovení § 879c ObčZ bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se aplikuje přednostně před zákonem, soudy obou stupňů nevzaly v potaz, že transformace užívacích vztahů na právo vlastnické je v rozporu se zákazem veřejných podpor plynoucího ze zákona č. 59/2000 Sb., kupní smlouvy byly uzavřeny v souladu s tehdy platnou právní úpravou a proto nelze přisvědčit právní kvalifikaci soudů obou stupňů, které kupní smlouvy označily za absolutně neplatné ve smyslu § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem; taková interpretace by znamenala nepřípustnou retroaktivitu zákona. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. C. Přípustnost Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Podle konstantní judikatury Nevyššího soudu „přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod číslem 9, nebo rozhodnutí ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008). V projednávané věci napadla žalovaná výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byla zavázána zaplatit žalobci částku 4.816,- Kč s příslušenstvím, 8.120,- Kč s příslušenstvím, 35.829,- Kč s příslušenstvím a 183.991,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv součet všech těchto částek převyšuje hranici 20.000,- Kč, je zřejmé, že se sestává ze čtyř samostatných nároků. Protože se jedná o peněžitá plnění a uvedené jistiny jsou u některých nároků nižší než 20.000,- Kč, není dovolání proti takovým výrokům podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání proti výroku odvolacího soudu o částce 4.816,- Kč s příslušenstvím, původně vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 13/2007, a výroku o částce 8.120,- Kč s příslušenstvím, původně vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 14/2007, odmítl jako nepřípustné. V případě dovolání proti zbývajícím výrokům rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky