28 Cdo 1226/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1226/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 6. 2012 Spisová značka:28 Cdo 1226/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1226.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 7. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.9.2012II.ÚS 3642/12JUDr. et PhDr. Stanislav Balík-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1226/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně I. Š., zast. Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková 124, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 1.484.120,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 472/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2010, č. j. 55 Co 216/2010-226, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 12. 2009, č.j. 31 C 472/2006-184, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.484.120,- Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 3. 2000 požádala, aby jí byl od 11. 5. 2000 (od dovršení věku 65 let - § 29 písm. b/ zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) vyplácen starobní důchod. Žádosti bylo vyhověno pravomocným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 3. 2000. Dne 2. 3. 2001 žalobkyně požádala o změnu rozhodnutí, na jehož základě jí byl starobní důchod přiznán, tvrdíce, že zákonné podmínky pro přiznání starobního důchodu splňuje již od 11. 5. 1989 (§ 29 písm. a/ zák. č. 155/1995 Sb.). Rozhodnutím ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, Česká správa sociálního zabezpečení žádost žalobkyně podanou dne 2. 3. 2001 zamítla. K opravnému prostředku žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 3. 2003, č.j. 33 Ca 262/2001-38, dotčené rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že žalobkyně splňovala zákonné podmínky pro přiznání starobního důchodu (§ 29 písm. a/ zák. č. 155/1995 Sb.) již v době podání první žádosti (13. 3. 2000), byť potřebnou dobu pojištění doložila až v řízení o žádosti uplatněné dne 2. 3. 2001. Zavázal proto Českou správu sociálního zabezpečení, aby žalobkyni přiznala starobní důchod i za dobu tří let zpětně od podání první žádosti (§ 56 odst. 1 písm. b/ zák. č. 155/1995 Sb.). Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č.j. 1 Ads 10/2003-86, rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádřil přitom závazný právní názor, že žalobkyni, která potřebnou dobu pojištění doložila až v řízení o žádosti ze dne 2. 3. 2001, lze starobní důchod v důsledku prekluze jeho jednotlivých splátek přiznat teprve za 3 roky zpětně od uplatnění této žádosti (od 2. 3. 1998 - § 56 odst. 1 písm. b/ zák. č. 155/1995 Sb.). Jsa vázán uvedeným názorem, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, č.j. 33 Cad 192/2005-110, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vydané dne 4. 5. 2001 opětovně zrušil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že zákonné podmínky odpovědnosti státu za majetkovou či nemajetkovou újmu v posuzovaném případě naplněny nejsou, neboť rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, bylo zrušeno na základě řádného opravného prostředku, aniž nabylo právní moci či vykonatelnosti (§§ 8, 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), a v řízení nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu (§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalobě o náhradu škody spočívající v hodnotě majetku, který byla žalobkyně nucena zpeněžit za účelem obstarání prostředků potřebných k nutné obživě (714.120,- Kč), a o náhradu nemajetkové újmy ve výši 770.000,- Kč sloužící k vyvážení nepříznivých následků vyvolaných nesprávným rozhodnutím o přiznání starobního důchodu proto odvolací soud nevyhověl. Odvolací soud rovněž uzavřel, že žalobkyně (nesplňující předpoklady pro osvobození od soudních poplatků), která v průběhu soudního řízení odvolala plnou moc právní zástupkyně, jež jí byla ustanovena Českou advokátní komorou, opakovaně žádala o odročení nařízených soudních jednání (z blíže nespecifikovaných zdravotních důvodů), aniž se byť k jedinému dostavila, a odmítla být slyšena před dožádaným soudem v místě svého bydliště, svých žádostí o odročení jednání zneužívá k záměrným procesním obstrukcím sledujícím především bezdůvodné protahování soudního řízení. Dospěl tudíž k závěru, že soud prvního stupně, jenž její poslední žádosti o odročení jednání nevyhověl a věc projednal v její nepřítomnosti, se v posuzované věci nesprávného postupu nedopustil. Ze stejných důvodů věc v nepřítomnosti žalobkyně i přes její žádost o odročení projednal a rozhodl i soud odvolací (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že žaloba směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, podaná podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002, o níž bylo rozhodnuto v soudním řízení správním (konaném na základě zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního), není řádným opravným prostředkem. Uváděla rovněž, že v případech, kdy je správní rozhodnutí v soudním řízení správním zrušeno pro nezákonnost, jsou zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím naplněny bez ohledu na právní moc zrušeného rozhodnutí. Vytýkala též, že v průběhu soudního řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy projednaly spor v její nepřítomnosti, ačkoliv včas žádala ze zdravotních důvodů o odročení jednání. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)