28 Cdo 1246/2016 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1246/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, IČ 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným 1. U červené hvězdy, s.r.o., IČ 267 80 780, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 156/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2015, č. j. 29 Co 265/2015-364, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 27 C 156/2013-266, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 265/1, jakož i domu v katastrálním území K., obci P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Mezi účastníky bylo nesporné, že předmětné nemovitosti náležely do historického majetku žalobce coby církevní právnické osoby, v 50. letech 20. století byly však převzaty státem. V roce 1992 proběhla veřejná dražba podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 427/1990 Sb.“), v níž řečené objekty vydražil K. H. Jelikož žalobce pokládal daný převod vlastnického práva, respektive též následné dispozice s uvedeným pozemkem a stavbou za absolutně neplatné pro rozpor s § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), domáhal se určení trvajícího vlastnického práva státu v souladu s § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Soud podotkl, že zákon č. 427/1990 Sb. je zvláštním předpisem vůči zákonu č. 92/1991 Sb., není-li tedy v prve zmíněném předpisu upravena blokace převodů historického majetku církví, je třeba podpůrně aplikovat § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Se zřetelem k posledně citovanému ustanovení pak nelze než sporný převod dotčených nemovitostí (stejně jako navazující právní úkony směřující ke změnám v osobách jejich vlastníků) shledat neplatným, a uzavřít, že vlastníkem výše označených objektů je nadále žalovaná 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 29 Co 265/2015-364, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou žalovaných změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud konstatoval, že se nemůže ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, neboť § 18 zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně předpokládá, že předmětem majetkového vyrovnání s církvemi bude pouze majetek blokovaný na základě § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), přičemž tuto explicitně projevenou vůli zákonodárce nelze překlenout ani extenzivním výkladem vedeným snahou o respektování ducha restituční legislativy. Úvaha, dle níž je zákon č. 92/1991 Sb. subsidiárně použitelný k řešení otázek neupravených zákonem č. 427/1990 Sb., nemá oporu v žádném z uvedených předpisů. Ustanovení § 4 zákona č. 92/1991 Sb. naopak vymezuje poměr obou předpisů tak, aby se v jednotlivých případech jejich věcná působnost nepřekrývala (majetek, který je předmětem „malé privatizace“, nemůže být předmětem „privatizace velké“). Zákon č. 427/1990 Sb. obsahuje vlastní normu vypočítávající okruh věcí vyloučených z privatizačního procesu, jež ovšem na historický majetek církví nedopadá, což opět nasvědčuje závěru, že nabytí dotčených nemovitostí K. H. v dražbě prováděné podle naposledy citovaného předpisu, stejně jako následující převody utvářející řetězec, na jehož konci zmíněné objekty získala žalovaná 1., proběhly platně. Nad rámec řečeného podotkl odvolací soud, že projednávaná žaloba nemůže být úspěšnou též proto, že bezprostřední právní předchůdci první žalované sporný majetek nabyli od správce konkursní podstaty v rámci konkursního řízení. Domníval-li se žalobce, že s předmětnými věcmi nelze po právu disponovat, měl se domáhat jejich vyloučení z konkursní podstaty cestou zvláštní žaloby. Pakliže tak neučinil, nemůže již nyní vlastnické právo žalované 1. zpochybňovat. Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, v němž namítá, že byl rozhodnutím odvolacího soudu přímo omezen na svém právu vlastnit majetek chráněném čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel zdůrazňuje, že dle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu církve neměly do přijetí zvláštního zákona č. 428/2012 Sb. aktivní legitimaci k podávání žalob ve věci svého majetku. Žalobce tedy nebyl oprávněn podat žalobu na vyloučení dotčených věcí z konkursní podstaty, pročež je odvolacím soudem upřednostněný výklad právních norem, v důsledku něhož je mu znemožňováno rozporovat vlastnický status 1. žalované, zjevně nesprávným. Dále musí být zohledněn fakt, že dražba sporných nemovitostí proběhla v roce 1992, tedy v době, kdy byl účinný § 29 zákona o půdě, jímž byla zavedena generální blokace historického vlastnictví církví. Skutečnost, že zákonodárce do zákona č. 427/1990 Sb. nevtělil paragraf o zákazu převádění původně církevního majetku nelze přeceňovat, neboť tento nedostatek napravil prostřednictvím § 3 zákona č. 92/1991 Sb. (předpisu, který je vůči zákonu č. 427/1990 Sb. obecným) a zmíněného ustanovení zákona o půdě. Dovolatel následně dovozuje, že § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. případy, v nichž se církevní právnická osoba může domáhat určení vlastnického práva státu, vypočítává toliko demonstrativně. Své úvahy pak uzavírá poukazem na smysl majetkového vyrovnání s církvemi, potažmo jejich úlohu ve společnosti, a Nejvyšší soud žádá, aby napadený rozsudek zrušil, popřípadě sám rozhodl o určení vlastnictví České republiky i o náhradě nákladů řízení. K dovolání podala vyjádření žalovaná 1., jež polemizovala s dovolatelem předestřenými argumenty a navrhla dovolacímu soudu řečený opravný prostředek odmítnout, eventuálně zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce je přípustné, jelikož otázku, zda mohla věc náležející k historickému majetku církví platně přejít do vlastnictví osoby odlišné od státu v režimu zákona č. 427/1990 Sb., Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. Úvodem lze podotknout, že důraz, který ve své argumentaci dovolatel (zajisté pod vlivem úvah odvolacího soudu) klade na obsah § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., pokládá Nejvyšší soud za poněkud nepřípadný, jelikož smyslem daného ustanovení nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona o půdě a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protip