28 Cdo 1256/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1256/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2002 Spisová značka:28 Cdo 1256/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1256.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1256/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání L. S., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. 4. 2002, sp. zn. 16 Co 101/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 416/95 (žalobce L. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1/ O. h. m. P., zastoupené advokátkou, 2/ Městské části P., zastoupené advokátem, a 3/ Bytovému podniku v P., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, za vedlejší účasti v řízení J. Š., zastoupené JUDr. J. Š., takto: I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 16. 4. 2002, sp. zn. 16 Co 101/2002, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 22. 9. 1997, č. j. 4 C 416/95-64. II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 1. 11. 1995 (v průběhu řízení opravovanou), aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobci jednu ideální čtvrtinu domu čp. 2124 v P. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastníci těchto nemovitostí J. S. a A. S., rodiče žalobce, darovali svou ideální polovinu uvedených nemovitostí státu, a to smlouvou z 11. 9. 1961, která byla uzavřena v tísni. Žalobce poukazoval na to, že jedna ideální čtvrtina těchto nemovitostí byla již vydána jeho sestře J. Š. dohodou o vydání nemovitostí z 20. 3. 1992, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 3 Reh 278/92. Žalobcovi však jeho ideální čtvrtina nebyla přes uplatněnou výzvu k jejímu vydání žalovanými vydána. Žalovaní se k žalobě žalobce vyjádřili tak, že žalovaná obec a žalovaný bytový podnik nemají uvedené nemovitosti, vymáhané žalobcem co do jedné čtvrtiny, ve svém držení a žalovaná městská část namítala, že žalobce není oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., když nedoložil, že je státním občanem České republiky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 22. 9. 1997, č. j. 4 C 426/95-95, bylo rozhodnuto tak, že se zamítá žaloba žalobce. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované Obci h. m. P. na náhradu nákladů řízení 3.455,- Kč a žalovanému Bytovému podniku v P. také 3.455,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou městskou částí bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze z 22. 4. 1998, sp. zn. 36 Co 39/98, a to tak, že se odvolací řízení o tomto odvolání zastavuje. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením z 11. 12. 2001, 28 Cdo 2024/2001, zrušil usnesení Městského soudu v Praze z 22. 4. 1998, sp. zn. 36 Co 39/98, vydané v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 416/95. Věc byla vrácena soudu prvního stupně k doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 3. 3. 1998, č. j. 4 C 416/95-76, žalobci L. S. k rukám jeho právní zástupkyně, která jej v této právní věci zastupuje. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení uváděl, že neshledal správným postup odvolacího soudu, který přistoupil bez dalšího k zastavení odvolacího řízení, aniž by se sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně přesvědčil o tom, zda žalobci, bydlícímu v cizině, se prostřednictvím jeho právní zástupkyně dostalo poučení ze strany soudu nejen o tom, jak odstranit vady jeho tzv. blanketního odvolání, ale hlavně o tom, jako jsou následky nesplnění výzvy k odstranění vad odvolání (tj. zastavení řízení o odvolání). V dalším průběhu odvolacího řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze 16. 4. 2002, sp. zn. 16 Co 101/2002, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 9. 1997, č. j. 4 C 416/95-64. Ve výroku o nákladech řízení byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalovaným nepřiznává náhrada nákladů řízení. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo také vysloveno, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že jediným důvodem pro zamítnutí žaloby žalobce je ta skutečnost, že žalobce nebyl ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. státním občanem České republiky. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994 č. 164/1994 Sb. byla dnem 1. 11. 1994 vypuštěna neústavní podmínka trvalého pobytu z ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, týkajícího se oprávněných osob podle tohoto zákona. Nález tedy umožnil uplatnit nárok podle uvedeného zákona těm občanům České republiky, který nárok nemohli uplatnit v důsledku nenaplnění neústavní podmínky trvalého pobytu na území ČR, nejpozději ke dni 1. 10. 1991. Aby osoba, která uplatňuje nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994n Sb.), byla oprávněnou osobou podle tohoto zákona, musela naplňovat i ke dni 2. 5. 1995 podmínku českého státního občanství. V daném případě žalobce v době do 1. 10. 1991 sice splňoval v době do 1. 10. 1991 podmínku státního občanství České a Slovenské Federativní republiky, nesplňoval však podmínku trvalého pobytu na území České republiky; ke dni 2. 5. 1995 však již zákonem stanovenou podmínku státního občanství České republiky nesplňoval. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z názoru, že nedostatek zákonem stanovené podmínky občanství ČR neumožňuje uplatněný nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. přiznat. Odvolací soud uváděl, že nelze souhlasit s názorem žalobce, že se na základě zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské republiky, stal bez projevu své vůle státním občanem Slovenské republiky. Uváděný zákon pouze určil, že občané, kteří ke dni 31. 12. 1992 byli státními občany Slovenské republiky a zároveň státními občany bývalé ČSFR, jsou od 1. 1. 1993 státními občany Slovenské republiky. Státní občané Slovenské republiky, kteří do 31. 12. 1992 nepodali žádost o udělení státního občanství České republiky, mohli pak nabýt státní občanství České republiky podle zákona č. 40/1993 Sb. (ve znění zákona č. 272/1993 Sb.), a to volbou občanství podle ustanovení § 18 a § 18a, a to do 30. 6. 1994, či ve stejné lhůtě udělením občanství podle § 19 zákona č. 40/1993 Sb. Žalobce měl tedy možnost zvolit si státní občanství České republiky, a to v dodatečné lhůtě (jeden a půl roku). Pokud žalobce, jak tvrdí, se proti své vůli stal státním občanem Slovenské republiky, měl možnost tuto skutečnost takto změnit. Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že na daný případ nelze užít nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., neboť tento nález se týká pouze občanů České republiky a pouze u těchto občanů a v jejich prospěch byla podmínka trvalého pobytu vypouštěn. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1, a § 150 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud odůvodnil výrok svého rozsudku o připuštění dovolání k řešení závažné právní otázky, a to výkladu podmínky státního občanství v důsledku rozpadu České a Slovenské Federativní republiky při následném vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení žalobce zastupovala, dne 27. 5. 2002 a dovolání ze strany žalobce bylo u Obvodního soudu pro Prahu 3 podáno dne 12. 6. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku; jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůrazňoval, že se stal z moci úřední slovenským státním občanem v důsledku té skutečnosti, že se narodil v Trenčíně, kde bydlel s rodiči a sestrou pouhých 9 roků, a pak žili až do roku 1969 v České republice, především v Praze; prožil tedy podstatnou část svého života v České republice. Dovolatel vyslovoval názor, že byl nezákonné vyřazen z uplatnění nároků podle zákona č. 87/