28 Cdo 1272/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1272/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 9. 2022 Spisová značka:28 Cdo 1272/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1272.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2 odst. 3 o. z. § 8 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1272/2022-183 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČO 000 64 581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 853/12, proti žalovanému P. P., nar. XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečnu, Na Riviéře 123, o zaplacení částky 690 713 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 141/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 15 Co 305/2021-154, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalovanému částku 13 794 Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Košťála do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 60 C 141/2019-114, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku 690 713 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se po žalovaném výše uvedeného nároku domáhal z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého mu v období od 1. 5. 2016 do 31. 8. 2018 bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce, a to parc. č. XY, XY a č. XY v k. ú. XY, v obci XY (níže jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“) v souvislosti s provozováním čerpací stanice pohonných hmot ve vlastnictví žalovaného a jeho manželky. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný a jeho manželka byli před postavením čerpací stanice v roce 1997 vlastníky předmětných pozemků, které získali v roce 1994 na základě směnné smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 27. 12. 2000 (zcela rezignující na lhůtu uvedenou v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí – dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), domáhal určení, že je vlastníkem pozemků, neboť jde o historický majetek obce a dle § 2 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 172/1991 Sb. se jejich vlastníkem stal ke dni 24. 5. 1991 ze zákona. Dané řízení bylo pravomocně skončeno 15. 7. 2010 vyhověním žalobě. Žalovaný se poté opakovaně snažil vzniklou situaci vyřešit nabídkou odkoupení předmětných pozemků, avšak bezvýsledně. Již dopisem ze dne 1. 4. 2011 požádal žalovaný žalobce o prodej předmětných pozemků, na což nebylo ze strany žalobce reagováno. Tutéž žádost zopakoval žalovaný dopisem ze dne 22. 5. 2018. Dne 18. 9. 2018 žalobce vyzval žalovaného k uhrazení bezdůvodného obohacení za období od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2018 s tím, že jednání o směně pozemků mezi stranami nepokročila. Vůči tomu se žalovaný ohradil dopisem ze dne 10. 10. 2018, v němž poukázal na nečinnost žalobce po výzvě k odprodeji předmětných pozemků a dále na skutečnost, že žalobce reagoval na žádosti žalovaného až po té, co zjistil, že část těchto pozemků bude potřebovat k výstavbě okružní křižovatky, která by pro žalovaného znamenala částečné uzavření čerpací stanice. Žalovaný i nadále nabízel žalobci odkup předmětných pozemků za tržní cenu, a to dopisem ze dne 14. 3. 2019, přičemž v dopise ze dne 18. 3. 2019 se snažil dosíci informací ohledně harmonogramu žalobcem plánované stavby kruhové křižovatky (z důvodu znemožnění užívání čerpací stanice v důsledku této výstavby) a znovu zdůraznil, že má zájem na vyřešení majetkoprávního uspořádání. Uvedené žádosti pak zopakoval ještě v dopisech ze dne 15. 4. 2019, ze dne 2. 5. 2019 a ze dne 4. 12. 2020 (v němž nabídl, že v případě odprodeje předmětných pozemků bude ochoten zaplatit polovinu žalované částky). Obvodní soud uzavřel, že ve shora uvedeném období neměl žalovaný žádný právní důvod k užívání předmětných pozemků, přičemž se tím na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Vzal však rovněž do úvahy všechny specifické okolnosti případu, zejména skutečnost, že žalovaný stavbu čerpací stanice realizoval v dobré víře, že staví na pozemcích ve svém vlastnictví, a díl odpovědnosti na straně žalobce, jenž nepostupoval s péčí řádného hospodáře, pročež žalobu zamítl z důvodu rozporu výkonu práva s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Mimo liknavost žalobce při uvádění zapsaného stavu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaný opakovaně žádal o převod předmětných pozemků, nabízel zaplacení tržní ceny. Žalobce takovou možnost podmiňoval směnou jiných pozemků žalovaného za účelem vybudování kruhové křižovatky, avšak žalovaný měl zcela odůvodněný požadavek na vyjasnění otázky, jakým způsobem bude vyřešeno případné uzavření čerpací stanice, kde realizuje svoji podnikatelskou činnost. Žalovaný již jednou směnou o své pozemky přišel a jiné s ohledem na shora uvedené skutečnosti nenabyl, resp. o vlastnické právo k nim přišel. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 15 Co 305/2021-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně, ztotožnil se i s jeho právními názory. Neshledal přitom důvodnou ani námitku žalobce stran překvapivosti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 z důvodu odepření práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud akcentoval, že žalovaný je opakovaně trestán za liknavost žalobce tím, že pozbyl vlastnické právo k předmětným pozemkům a současně i k pozemkům, které dříve vlastnil a které za předmětné pozemky směnil se státem, a to bez jakékoliv náhrady. Přesto byl žalovaný ochoten vzniklou situaci řešit odkoupením předmětných pozemků za tržní cenu, tedy zaplatit za majetek, který již jednou v jeho vlastnictví byl. Na tuto nabídku žalobce nijak nereagoval, stejně jako na další opakované oferty ze strany žalovaného, ačkoliv je zřejmé, že tyto pozemky nemohou mít pro žalobce žádný význam, neboť s ohledem na jejich zastavění čerpací stanicí a obslužnými objekty je nemůže využívat ke své vlastní činnosti. 3. Proti posledně zmiňovanému rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která zčásti nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a zčásti se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od závěrů dovolacího soudu, jestliže bez ohledu na skutečnost, že žalobce v souladu s dobrými mravy uplatnil svůj nárok na zápis vlastnického práva k dotčeným pozemkům v pořádkové lhůtě podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb. či až v rámci jejího prodloužení, dovodil, že uplatňování práv z takto získaného vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy. Přitom odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2486/2008. Domnívá se také, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi jím vznesenými námitkami „po pečlivém a komplexním uvážení“. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvého stupně zrušil, a vrátil mu jej k dalšímu řízení. 4. K dovolání se negativně vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za nedůvodné a nepřípustné, pročež navrhl jeho odmítnutí. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím so