28 Cdo 1334/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1334/2024-160 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně FB LODŽIE s.r.o., IČO 292 23 041, se sídlem v Brně, Musilova 1638/9, zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalovanému statutárnímu městu Brno, IČO 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, o 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 C 1/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2023, č. j. 15 Co 104/2023-138, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 72 C 1/2021-114, zamítl žalobu o 200.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se dané částky domáhala z titulu vrácení jistoty složené při účasti na veřejné zakázce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v návaznosti na zveřejnění zadávací dokumentace (výzvy k podání nabídky k veřejné zakázce) podala žalobkyně nabídku k uvedené zakázce a zároveň poskytla zadavateli (žalovanému) jistotu ve výši 200.000 Kč. Žalovaný poté oznámil výběr žalobkyně jako dodavatelky veřejné zakázky a vyzval ji k součinnosti a podpisu smlouvy o dílo, žalobkyně však součinnost pro uzavření smlouvy neposkytla a formou písemného oznámení (po předchozím utvrzení, že svým povinnostem dostojí) odmítla smlouvu o dílo se zadavatelem uzavřít, pročež ji zadavatel dle § 124 odst. 2 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávaní veřejných zakázek, ve znění do 15. 7. 2023 (dále též jen „ZZVZ“), vyloučil z další účasti na zadávacím řízení. Následně žalovaný z ekonomických důvodů zrušil zadávací řízení veřejné zakázky a oznámil žalobkyni, že uplatňuje právo z plnění jistoty dle § 41 odst. 8 ZZVZ. Soud prvního stupně posoudil charakter jistoty dle citovaného zákona a došel k závěru, že daný institut slouží k zajištění zadavatele vůči účastníkovi zadávacího řízení s tím, že nedojde-li k uzavření smlouvy z předem zákonem jasně stanovených důvodů na straně účastníka, je zadavateli umožněno ponechat si jistotu v celé výši. Žalobu tedy neshledal důvodnou. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 15 Co 104/2023-138, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil, že jistota dle ZZVZ neslouží jako „vratná záloha“ na úhradu případné škody, ale je ji nutné v rámci řečeného zákona chápat šířeji. V daném případě lze jistotu vnímat i jako zákonnou sankci za porušení povinností dle § 122 odst. 7 a § 124 odst. 2 ZZVZ. Právě tím je dána odlišnost institutu jistoty použité v ZZVZ od jistoty dle jiných právních předpisů. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že ponechání shora uvedené částky žalovaným nelze posuzovat za rozporné s dobrými mravy. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, v němž dovolacímu soudu předkládá dosud neřešené otázky hmotného práva. Předně se táže, jaká je povaha právního institutu jistoty zakotveného v § 41 ZZVZ. V návaznosti na uvedené pokládá otázku, zda z § 41 odst. 8 ZZVZ vyplývá, že si zadavatel veřejné zakázky může ponechat jistotu bez dalšího, aniž by ji musel jakkoliv vyúčtovat, tzn. zda jistota fakticky propadá zadavateli jako smluvní pokuta, a otázku vlivu zrušení zadávacího řízení z vůle zadavatele bez udání důvodů na jeho povinnost vrátit složenou jistotu i tomu uchazeči, který byl dříve ze zadávacího řízení vyloučen. 4. Domnívá se, že by jistota neměla mít sankční charakter. K výkladu daného institutu přitom dle jejího názoru nelze bezpečně dospět toliko gramatickým výkladem s tím, že je nutno použít i jiné typy právních výkladů. Konkrétně navrhuje aplikaci výkladu systematického – posouzení pojmu jistoty dle jiných právních předpisů, což by též odpovídalo principu jednoty a bezrozpornosti právního řádu. Nelze si potom nevšimnout, že v ostatních případech napříč právním řádem je termín jistoty použit, jde-li o formu zajištění závazku, jež nemá povahu pokuty. Doplňuje, že ekonomickým smyslem jistoty by mělo být vytvoření pohodlného nástroje pro zadavatele, aby si nahradil marně vynaložené náklady, které mu případně v souvislosti se zadávacím řízením vzniknou. 5. Dovolatelka má dále za to, že ponechání si jistoty žalovaným za shora zmíněných okolností se zjevně příčí dobrým mravům a veřejnému pořádku. 6. Z naznačených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. III. Přípustnost dovolání 8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z., shodně jako ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) konsolidovala v názoru, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014). 12. Jestliže odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu s přihlédnutím ke konkrétnímu chování účastníků i k právně významným skutečnostem, neshledal v ponechání si jistoty žalovaným výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nenachází ani Nejvyšší soud v jeho úvahách zjevnou nepřiměřenost či odklon od ustálené judikatury. V situaci, v níž se odvolací soud s vznesenou námitkou rozporu s dobrými mravy (založenou na skutkových okolnostech případu) náležitě vypořádal, jevilo by se navíc nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení přezkumné instance hodnotící toliko správnost právního posouzení věci) jeho úsudek, který se zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval vlastním posouzením. Dovolání proto nelze v dané části shledat přípustným. 13. Dovolání je však přípustné pro řešení otázek povahy právního institutu jistoty dle ZZVZ a vzniku práva zadavatele na plnění z řečeného institutu, které nebyly doposud rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešeny. IV. Důvodnost dovolání 14. Podle § 41 odst. 8 ZZVZ zadavatel má právo na plnění z jistoty včetně úroků zúčtovaných peněžním ústavem, pokud účastníku zadávacího řízení v zadávací lhůtě zanikla účast v zadávacím řízení po vyloučení podle § 122 odst. 7 nebo § 124 odst. 2. 15. Podle § 124 odst. 1 ZZVZ po uplynutí lhůty zákazu uzavřít smlouvu podle § 246 jsou zadavatel a vybraný dodavatel povinni bez zbytečného odkladu uzavřít smlouvu. 16. Podle § 124 odst. 2 ZZVZ vybraného dodavatele, který nesplnil povinnost podle odstavce 1, může zadavatel ze zadávacího řízení vyloučit. 17. Institut jistoty ukotvený v § 41 ZZVZ je spjat se zadávací lhůtou dle § 40 odst. 1 věty první ZZVZ, po kterou účastníci zadávacího ř