28 Cdo 1438/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1438/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2009 Spisová značka:28 Cdo 1438/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1438.2009.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1438/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J., s. d. Z., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení částek ve výši 457.560,- Kč s příslušenstvím, 64.050,- Kč s příslušenstvím a 16.610,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 16/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 20. 5. 2008, č.j. 60 Co 157/2007-132, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : A. Předchozí průběh řízení Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 457.560,- Kč s příslušenstvím, částky ve výši 64.050,- Kč s příslušenstvím a částky ve výši 16.610,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem: pozemků st. p. č. 6137 a parc. č. 944/6, kat. území Z., a pozemků st. p. č. 624 a parc. č. 1865/12, kat. území B., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 7.11.1977, zn. 334/77 ba, pozemku parc. č. 633, kat. území Ú. u V. K., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 2.3.1987, č. Fin.4/72-87/67, pozemku st. p. č. 222 a parc. č. 61/4, kat. území V. O., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 14.6.1968, č. Fin. 4-513/67 a pozemku st. p. č. 244, kat. území V. O., a to na základě dodatku ze dne 2.8.1972, č.j. fin. 4-309/Vi, k hospodářské smlouvě o trvalém užívání národního majetku ze dne 14.6.1968, č. Fin. 4-513/67. V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení § 879c ObčZ, požádal žalobce dne 27.7.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě § 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo s účinností ke dni 30.6.2001 ustanovení § 879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 5.12.2003 a 27.12.2003. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení § 879c ObčZ ke dni 31.12.2004. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení. Platnost uzavřených kupních smluv tudíž nemůže být dotčena. Usnesením ze dne 12.12.2006, č.j. 19 C 16/2006-64 soud prvního stupně spojil původně samostatná řízení vedená pod. sp. zn. 19 C 16/2006, sp. zn. 19 C 15/2006 a sp. zn. 19 C 377/2005, ke společnému řízení nadále vedeném pod sp. zn. 19 C 16/2006. Následně soud prvního stupně rozhodnutím ze dne 12.12.2006, č.j. 19 C 16/2006-69, žalovanou zavázal k zaplacení částek ve výši 457.560,- Kč s příslušenstvím, 64.050,- Kč s příslušenstvím a 16.610,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků v důsledku obnovení ustanovení § 879c ObčZ, a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č.j. 60 Co 157/2007-132, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo k nim vzniklo v důsledku obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Námitku žalované, že kupní smlouvou ze dne 5. 12. 2003, č. 16140/10809/03, mělo dojít i k převodu pozemku parc. č. 4326/1, kat. území Z., který však není zastavěný stavbou ve vlastnictví žalobce a tudíž se na něj zákonná transformace ve smyslu § 879c nevztahuje, shledal odvolací soud důvodnou. Dospěl však k závěru, že celá kupní smlouva ze dne 5.12.2003, č. 16140/10809/03, je neplatná pro neurčitost. Konečně odvolací soud odmítl námitku žalované, že transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické došlo k poskytnutí zakázané veřejné podpory ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES, když uzavřel, že k nabytí vlastnického práva došlo s účinností ke dni 1.7.2001, kdy Česká republika nebyla členem ES a tudíž nebyla Smlouvou o založení ES vázána. B. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“, což v mnoha nálezech sám konstatoval. Navíc i v případě obnovení ustanovení § 879c ObčZ je nutné upřednostnit aplikaci přechodných ustanovení (část čtvrtá čl. IV. odst. 1) zákona č. 229/2001 Sb. (§ 60a a § 60c zákona č. 219/2000 Sb.), podle kterého se dosavadní vztahy trvalého užívání mění na výpůjčku a které jsou ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku úpravou speciální (lex specialis). Dále uvedla, že je-li současně důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „obnovení“ ustanovení § 879c ObčZ, je nutné toto obnovení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by obnovení § 879c ObčZ bylo v rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb. a čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se aplikuje přednostně před zákonem. Podle názoru žalované nevzaly soudy obou stupňů rovněž v potaz, že transformace užívacích vztahů na právo vlastnické je v rozporu se zákazem veřejných podpor plynoucím ze zákona č. 59/2000 Sb. Žalovaná dále namítala, že předmětem kupní smlouvy byl zastavěný pozemek parc. č. 7359 a nezastavěný pozemek parc. č. 4326/1, kat. území Z., přičemž odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně neplatnosti celé kupní smlouvy, ačkoliv nebylo prokázáno, že žalobce splnil všechny podmínky pro transformaci dle ustanovení § 879c ObčZ u pozemku parc. č. 4326/1, kat. území Z. Konečně žalovaná odmítla jako nesprávný závěr odvolacího soudu o neurčitosti společně sjednané kupní ceny a tím i neurčitosti předmětné kupní smlouvy, neboť kupní smlouva odkazuje v ustanovení čl. III. bodu 1., týkajícím se kupní ceny, na znalecký posudek č. 853-23/2003/OP., v němž byly pozemky p.č. st. 7359 a pozemek p. č. 4326/1 oceněny. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. C. Přípustnost Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Podle konstantní judikatury Nevyššího soudu „přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod číslem 9,