28 Cdo 1484/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1484/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 11. 2020 Spisová značka:28 Cdo 1484/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1484.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 7 odst. 1 písm. a) a b) předpisu č. 428/2012Sb. § 18 odst. 4 předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 12. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 241/21 IV.ÚS 287/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1484/2020-917 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství olomouckého, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, identifikační číslo osoby: 00445151, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, identifikační číslo osoby: 75032333, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 157/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 59 Co 133/2019-856, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Petra Wünsche, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 7 C 157/2017-762, zamítl žalobu o nahrazení souhlasu žalovaného s uzavřením dohody o vydání jiné nemovité věci žalobci dle ustanovení § 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a to komplexu Květné zahrady v Kroměříži sestávající se z (ve výroku označených) nemovitých věcí v katastrálním území Kroměříž – dále „Květná zahrada“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 110.137,50 Kč (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 59 Co 133/2019-856, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), a rozhodl, že žalovanému se rovněž nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Rozhodnutí soudů nižších stupňů, vydaná ve sporu o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci dle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., jsou odůvodněna závěrem, že mezi Květnou zahradou a nemovitými věcmi žalobcem již vlastněnými nebyla prokázána funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Soudy nižších instancí rovněž konstatovaly, že Květná zahrada sloužila duchovním jako objekt příležitostné relaxace, nikoli jako obydlí či prostor k administrativním účelům, pročež nebyly naplněny ani předpoklady pro vydání věci stanovené v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Důvod pro zamítnutí projednávané žaloby shledaly současně i ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v překážce (dovozované v intencích citovaného ustanovení judikaturou Nejvyššího soudu) spočívající v existenci areálu, jež tvoří předmětné pozemky se stavbami, přičemž akcentovaly, že Květná zahrada se skládá z několika samostatných pozemků, které však mohou být plnohodnotně využívány ke svému účelu pouze jako celek. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podal žalobce dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 – označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) při posouzení otázky funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť produkční skleník v Květné zahradě v minulosti sloužil a dodnes slouží jako produkční skleník pro Podzámeckou zahradu, která je ve vlastnictví žalobce, a z budovy Arcibiskupské vodárny vlastněné žalobcem byly a i v současnosti jsou prováděny dodávky užitkové vody zcela nezbytné pro zavlažování Květné zahrady, a tudíž dle názoru žalobce mezi pozemky nárokovanými k vydání a nemovitostmi žalobcem již vlastněnými existuje skutečná užitná souvztažnost daná faktickými možnostmi jejich hospodářského využití. Dovolatel v této souvislosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy nižších instancí nikterak neodůvodnily závěr o absenci funkční souvislosti mezi produkčním skleníkem Květné zahrady a Podzámeckou zahradou. Jako otázku dosud neřešenou dovolatel předestírá, zda je dána funkční souvislost mezi jednotlivými komponenty reprezentativního letního sídla knížat či duchovních, jelikož areál zámku, jehož součást tvoří i Květná a Podzámecká zahrada, sloužil jako reprezentativní letní sídlo olomouckých biskupů, později arcibiskupů, a od svého vzniku představoval nedílný celek. Podotýká rovněž, že areál zámku, včetně Květné a Podzámecké zahrady, je jednoznačně a nezaměnitelně definován jako jeden celek také obecně závaznými právními předpisy [§ 1 písm. m) bod 1. nařízení vlády č. 262/1995 Sb., o prohlášení a zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění pozdějších předpisů – dále „nařízení č. 262/1995 Sb.“] a zápisem do seznamu UNESCO, přičemž uvádí, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může vyplývat také z obecně závazných předpisů nebo z rozhodnutí UNESCO. V této souvislosti opětovně namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že podmínka účelového určení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. je splněna i v případě Květné zahrady, neboť pojem „obydlí duchovních“ zahrnuje nemovitosti sloužící nejen k přespání či nasycení duchovních, ale též k jejich odpočinku a relaxaci. Z procesní opatrnosti pak dovolatel připomíná, že při aplikaci výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se oba soudy nižších stupňů odklonily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku (správně od stanoviska občanskoprávního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4403/2008, neboť se nezabývaly posouzením, zda se v jednotlivých případech jedná o stavbu v občanskoprávním smyslu. Dovolatel se rovněž táže, zda lze ospravedlnit vydání celé Květné zahrady o výměře téměř 15 ha z důvodu případné existence nových staveb o celkové výměře v řádech stovek metrů čtverečních, bylo-li v řízení prokázáno, že stavby a pozemky tvořící Květnou zahradu jsou navzájem propojené. Současně pak vznáší otázku, dle mínění dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda existenci „nových“ staveb na nárokovaných pozemcích, budou-li splňovat kritéria stanovená judikaturou, lze překlenout s poukazem na ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a to za situace, kdy nalézací soudy považují Květnou zahradu za jediný celek, čímž implicitně dávají najevo, že veškeré stavby jsou nutné k řádnému užívání nemovité věci (Květné zahrady) v souladu s jejím účelem, popřípadě zastupují funkci dřívějších staveb. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém podrobném vyjádření ztotožnil s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu, přičemž dovolání žalobce označil za nepřípustné a nedůvodné. Upozornil, že argumentací o funkční souvislosti Květné zahrady se zámkem a Podzámeckou zahradou ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. žalobce dezinterpretuje skutková zjištění soudů nižších instancí, podle nichž mezi zmíněnými nemovitostmi abse