28 Cdo 1489/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1489/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 10. 2010 Spisová značka:28 Cdo 1489/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1489.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 457 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 10. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1489/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Horizont marketing – finance – logistika, s. r. o. se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, IČ: 25894749, zastoupené Mgr. Gabrielou Smetanovou, advokátkou se sídlem v Slezské Ostravě, Občanská 18, proti žalovanému J. J., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Pod Budínem 1415, o zaplacení částky 127.238,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 217/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 38 Co 91/2009-145, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:Rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 8 C 217/2007-131, rozhodl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou o zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 127.238,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud tak neshledal důvodným tvrzení žalobkyně (a jejího právního předchůdce, správce konkursní podstaty úpadce společnosti BMMI, spol. s r. o., který postoupil pohledávku představující předmět sporu žalobkyni), že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor společnosti BMMI, spol. s r. o. (dále též jen „společnost“) tím, že na svůj bankovní účet obdržel platbu ve výši žalované částky od třetí osoby za dílo provedené touto společností. Žalovaný uzavřel s jednatelem společnosti BMMI, spol. s r. o. B. M. dohodu o zapůjčení tohoto účtu, na základě níž B. M. nakládal v rozhodném období s prostředky na tomto účtu a vyčerpal je ještě v době před prohlášením konkursu na majetek společnosti. Žalovaný zmíněné prostředky na účtu pro svou potřebu nepoužil, na jeho straně tak nedošlo ke vzniku obohacení a není ve sporu pasivně legitimován. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Hradci Králové a rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 38 Co 91/2009-145, jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Připomněl dále, že v souladu s ustanovením § 708 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, je vklad na běžném účtu v majetku banky a žalovanému jako majiteli účtu příslušela pouze pohledávka na výplatu prostředků z tohoto účtu, kterou žalovaný neuplatnil. Přímo žalovaný tak plněním majetkové hodnoty nenabyl, nedošlo ani ke snížení jeho pasiv ani zvýšení jeho aktiv, a není proto důvodu pro závěr o vzniku obohacení a o pasivní věcné legitimaci v projednávaném sporu na jeho straně. Proti rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí danému otázkou „právního posouzení platnosti a zákonnosti dohody o zapůjčení bankovního účtu mezi dvěma subjekty, a to majitelem účtu, tj. žalovaným, který ve prospěch pana M. jako fyzické osoby zřídil oprávnění užívat platební kartu ke svému účtu, a panem B. M. jako fyzickou osobou, který si vypůjčil účet žalovaného za účelem sdělení tohoto účtu dlužníkům společnosti BMMI, spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, kteří na tento účet zaslali prostředky patřící společnosti BMMI, spol. s r. o.“ Zásadní právní význam je dovozován i z otázky „posouzení aktivní a pasivní legitimace a okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného při připsaní peněžních prostředků patřících obchodní společnosti BMMI, spol. s r. o. na účet žalovaného, které byly z účtu žalovaného a s jeho souhlasem vybrány třetí osobou – panem B. M..“ Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že dohoda uzavřená mezi žalovaným a B. M. o možnosti využívat zmíněný účet zbavuje žalovaného odpovědnosti za peněžní operace, které se prostřednictvím tohoto účtu uskutečnily, protože právě touto dohodou bylo prokázáno, že s účtem sám nakládal. Bezdůvodné obohacení žalovaný získal již připsáním platby náležící společnosti BMMI, spol. s r. o. na svůj účet, přičemž není rozhodující, jak byly následně tyto prostředky použity. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatelka i v posouzení jednání B. M., neboť soudy ze zjištění, že mezi ním a žalovaným byla uzavřena dohoda o poskytnutí účtu, nesprávně dovodily, že tato smlouva byla uzavřena jménem společnosti BMMI, spol. s r. o. Vzhledem k tomu, že peněžní prostředky patřily jmenované společnosti a nikoliv jejímu jednateli jako fyzické osobě, je dohoda mezi ním a žalovaným zcela irelevantní a žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení vydat. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr o platnosti dohody o zapůjčení účtu. Společnost BMMI, spol. s r. o. svůj bankovní účet zřízený měla, a peněžní prostředky měly být tedy primárně převedeny na tento účet, neexistoval zde přitom právní důvod pro jejich převod na účet třetí osoby. Uzavřením dohody byl zjevně obcházen zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Dovolatelka má za to, že tato dohoda sloužila k vyvedení peněžních prostředků ze společnosti, což bylo jednou z okolností, které zapříčinily její úpadek. Z těchto důvodů je tedy třeba považovat dohodu za právní úkon obcházející zákon, jsoucí v rozporu se zákonem či s dobrými mravy, a tudíž v souladu s § 39 obč. zák. za právní úkon neplatný. Na obcházení zákona je možno usuzovat i z toho, že jednatel společnosti nebyl oprávněn zřídit si jako fyzická osoba účet u osoby uvedené v § 2 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku. Dovolatelka dále odmítá závěry soudů obou stupňů o absenci pasivní věcné legitimace žalovaného v projednávaném sporu, připomíná, že obohacení vzniklo již připsáním žalované částky na účet žalovaného nebo nejpozději výběrem těchto prostředků v hotovosti, přičemž byly-li tyto prostředky později vybrány osobou odlišnou od žalovaného, nemá tato skutečnost vliv na povinnost žalovaného obohacení vydat. Řešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení pak činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zabývá-li se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání, je v souladu s § 237 odst. 3, částí věty za středníkem, o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními, které učinil odvolací soud (v tomto případě převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně). Stejně jako jsou za skutková považována zjištění týkající se obsahu smluv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73, sešit 10/2000, nebo rozsudek Nej