28 Cdo 1494/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1494/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2023 Spisová značka:28 Cdo 1494/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1494.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1494/2023-1838 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně K. P., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 99/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022, č. j. 27 Co 260/2022-1796, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Zorky Černohorské, advokátky, náklady dovolacího řízení ve výši 9 486 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 27 Co 260/2022-1796, rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 4. 2022, č. j. 20 C 99/2020-1653, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2022, č. j. 20 C 99/2020-1662, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 7. 9. 2022, č. j. 20 C 99/2020-1722, potvrdil ve výrocích I. a II., jimiž byl nahrazen projev vůle žalované k bezúplatnému převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej ve výroku III. o nákladech státu (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku ocenění právním předchůdcům žalobkyně v letech 1960 a 1962 odňatých a pro překážky stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), posléze nevydaných pozemků, dotčených návrhy regulačního a zastavovacího plánu pro části území Prahy Smíchov, Motol a Košíře z 30. let 20. století. Nesouhlasila přitom s oceněním těchto pozemků jako pozemků stavebních, namítajíc, že po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování, uvedené regulační a zastavovací plány pozbyly své platnosti. Mínila, že předestřená otázka doposud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, případně, že je – stran požadavku existence platné územně plánovací dokumentace, coby předpokladu ocenění odňatého pozemku jako stavebního – dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Konečně kladla otázku, zda byly naplněny podmínky pro bezúplatný převod zvolených náhradních pozemků mimo nabídkové řízení v situaci, kdy žalobkyně při uspokojování svého restitučního nároku nevyvíjela dostatečnou aktivitu. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, a další. 3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě, ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). 6. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). 7. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). 8. Byly-li pak odňaté pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního