28 Cdo 154/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 154/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2020 Spisová značka:28 Cdo 154/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.154.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pasivní legitimace Exekuce Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 3 odst. 3 předpisu č. 458/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 154/2020-146 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: M Energy s. r. o., IČ 03405974, se sídlem v Plzni, Bendova 1140/16, zastoupená Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, IČ 72080043, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 619/28, za vedlejší účasti na straně žalované: Specializovaný finanční úřad, IČ 72080043, se sídlem v Praze 7, Nábřeží kpt. Jaroše 1000/7, o zaplacení 2 211 534 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 25/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2019, č. j. 58 Co 122/2019-120, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2019, č. j. 4 C 25/2017-86, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2019, č. j. 4 C 25/2017-111, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 211 534 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. Předestřela otázku, zda jí, coby vlastnici energetického zařízení (fotovoltaické elektrárny) užívaného v době od 17. 6. 2015 do 31. 7. 2015 bez jakéhokoliv občanskoprávního titulu daňovým dlužníkem (WSW engineering s.r.o.), ve vztahu k žalovaným správcem daně exekučně postižené pohledávce daňového dlužníka za povinně vykupujícím subjektem (E. ON Energie, a.s.) na úhradu podporované ceny za vyrobenou elektřinu svědčí (v rozsahu odpovídajícím obvyklému nájemnému za užívání předmětu dovolatelčina vlastnictví) nárok z tzv. lepšího práva. Mínila, že tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, resp. by měla být posouzena jinak. Poukazovala na to, že svůj nárok neodvozuje z právní úpravy podnikání v energetice (nedomáhá se nároku na plnění ze strany povinně vykupujícího subjektu v podobě výkupních cen elektřiny vyrobené energetickým zařízením), nýbrž z práv plynoucích z jejího vlastnictví k energetickému zařízení (na jeho plody a užitky). Namítala, že v daném případě došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na její úkor, přičemž obohaceným je žalovaný, neboť předmětným plněním se mu dostalo majetkové hodnoty. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1230/2006, a ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2495/2011. Žalovaný a vedlejší účastník vystupující na straně žalované navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019), se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015). Plnění bez právního důvodu je přitom jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019). Dále z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že žaloba z lepšího práva slouží při výkonu rozhodnutí (exekuci) k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získanému výkonem rozhodnutí z hlediska hmotného práva „lepší“ právo než ten, komu byl tento výtěžek vyplacen. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a provedeným v souladu se zákonem, nejde o právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl žalovaný k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné právo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, či ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009). Získal-li tedy žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez p