28 Cdo 1550/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1550/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2003 Spisová značka:28 Cdo 1550/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1550.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 114b předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1550/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky – Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13. 3. 2002, sp. zn. 13 Co 76/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 88/2001 (žalobkyně A. L., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o 1,500.000,- Kč), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u soudu 19. 6. 2001, se domáhala žalobkyně finanční náhrady 1,500.000,- Kč v cenných papírech za nevydané privatizované nemovitosti (dům čp. 1251 v Jihlavě a pozemek parc. č. 2694 v J.), které přešly z původního vlastníka E. G., otce žalobkyně, na stát, podle názoru žalobkyně, ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když v řízení o restituci podle ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. došlo k postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a toto restituční řízení bylo zastaveno bez právního důvodu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6. 9. 2001, č. j. 19 C 88/2001-8, bylo žalovanému uloženo, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil k žalobě žalobkyně. V usnesení bylo uvedeno poučení, že nevyjádří-li se žalovaný bez vážného důvodu ve věci a ani soudu nesdělí ve stanovené lhůtě, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobkyní uplatňován, uznává. Podáním, které došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 15. 10. 2001, žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobou uplatněný nárok není po právu co do výše i co jeho důvodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 10. 2001, č. j. 19 C 88/2001-20 bylo pak (bez nařízení jednání ve věci) rozhodnuto, že žalovaný stát – Ministerstvo financí ČR je povinen zaplatit žalobkyni 1,500.000,- Kč v cenných papírech do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a zaplatit jí na náhradu nákladů řízení 54.150,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že již citované usnesení téhož soudu ze 6. 9. 2001, č. j. 19 C 88/2001-8, bylo Ministerstvu financí ČR doručeno 11. 9. 2001, ale vyjádření žalovaného bylo sepsáno až dne 12. 10. 2001 a téhož dne bylo faxem zasláno soudu; ve lhůtě stanovené soudem k vyjádření nebyl ze strany žalovaného uveden žádný vážný důvod, pro který by bylo třeba stanovenou lhůtu prodloužit. Proto po marném uplynutí soudem stanovené lhůty pro kvalifikované vyjádření se k podané žalobě nastala, podle názoru soudu prvního stupně, „podle ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu dnem 12. 10. 2001 fikce, že žalovaný žalobou uplatněný nárok zcela uznává. V okamžiku, kdy uvedená fikce nastala, vznikla povinnost soudu rozhodnout ve věci rozsudkem reflektujícím toto uznání, a to za současného vzniku práva žalobkyně na vydání tohoto rozsudku“. Proto soud prvního stupně přistoupil „k aplikaci ustanovení § 153a odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého, uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem pro uznání“. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně z 25. 10. 2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 13. 3. 2002, sp. zn. 13 Co 76/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a žalovanému státu – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 54.400,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na ustanovení § 212 odst. 4 občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud přezkoumá rozsudek pro uznání jen z důvodů uvedených v § 205 občanského soudního řádu, podle kterého jsou u rozsudku pro uznání odvolacím důvodem jen vady, uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu (tj. skutečnost, že nebyly splněny podmínky řízení, že rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce nebo byl soud prvního stupně nesprávně obsazen a dále skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání). Odvolací soud se zabýval tím, zda řízení předcházející vydání rozsudku pro uznání netrpělo vadou, a to k námitce žalované České republiky – Ministerstva financí ČR, poukazující na to, že v této právní věci nebyla vyšší soudní úřednice oprávněna vydat usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6. 9. 2001, č. j. 19 C 88/2001-2, ukládající vyjádření k obsahu žaloby ve stanovené lhůtě 30 dnů s poučením, že „jestliže se žalovaný bez váženého důvodu ve věci nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává“. Odvolací soud poukazoval na to, že bylo zjištěno, že vyšší soudní úřednice, která vydala zmíněné usnesení byla podle § 10 zákona č. 198/1994 Sb. (ve znění zákona č. 62/1999 Sb.) pověřena k provedení úkonů při přípravě jednání bezprostředně po zahájení řízení ve věci (tj. ke dni 20. 6. 2001) předsedou senátu. Odvolací soud zdůrazňoval, že rozsah tohoto pověření byl totožný s rozsahem stanoveným v ustanovení § 10 písm. b/ zákona č. 189/1994 Sb. a s rozsahem stanoveným v daném případě ve schváleném rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou odvolatelky, že vyšší soudní úřednice mohla být podle ustanovení § 10 písm. b/ zákona č. 189/1994 Sb. (ve znění zákona č. 62/1999 Sb.) pověřena přípravou jednání podle § 114 odst. 2 písm. a/ a c/ občanského soudního řádu pouze v případech řízení zahájených u soudu před 1. 1. 2001, neboť v novele občanského soudního řádu, účinné od 1. 1. 2001, nejsou už ustanovení § 114 odst. 2 písm. a/ a c/ občanského soudního řádu uvedena. Odvolací soud argumentoval tím, že účelem novely občanského soudního řádu (provedené zákonem č. 30/2000) nebylo omezit oprávnění vyšších soudních úředníků při přípravě jednání soudu a užší vymezení jejich oprávnění uvedeného v § 10 písm. b/ zákona č. 189/1994 Sb. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že v daném případě nedošlo k vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud rovněž zdůrazňoval, že v případě výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 občanského soudního řádu, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se podle ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu za to, že nárok, který byl proti němu žalobou uplatněn uznal. Tak tomu bylo v tomto případě, když ze žalované strany nebylo ve stanovené lhůtě sděleno, jaký vážný důvod jí ve vyjádření brání; odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že z obsahu odvolání vyplývalo, že tu na straně odvolávající se nešlo o žádné závažné důvody k nevyjádření se, ale šlo tu o opožděné vyjádření se v důsledku nesprávného výpočtu skončení lhůty. Protože podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153c občanského soudního řádu byly v daném případě splněny, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu). O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 25. 4. 2002 a dovolání ze strany žalované České republiky bylo podáno dne 24. 6. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v dovolání poukazováno na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu tu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody tu bylo uplatňováno, že řízení před soudy obou s