28 Cdo 1569/2023 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1569/2023-360 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově, identifikační číslo osoby 004 08 344, se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, zastoupeného Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti městské části Praha 6, identifikační číslo osoby 000 63 703, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, jako vedlejší účastnice na straně první žalované, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 474/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2023, č. j. 58 Co 416/2022-316, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1. III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou 2) a vedlejší účastnicí na straně žalované 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 6. 2022, č. j. 9 C 474/2015-272, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že druhá žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. 8, parc. č. 9, parc. č. 10, parc. č. 15/1, parc. č. 15/2, parc. č. 15/3, parc. č. 16, parc. č. 17, parc. č. 18, parc. č. 20, parc. č. 21, parc. č. 22, parc. č. 23, parc. č. 24, parc. č. 25, parc. č. 31/1, parc. č. 34, parc. č. 35, parc. č. 40/1, parc. č. 40/3, parc. č. 42, parc. č. 45, parc. č. 76/49, parc. č. 76/51 a parc. č. 3019 v katastrálním území Břevnov, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu). 2. Podle odvolacím soudem přijatého závěru pozemky parc. č. 22 a parc. č. 35 v k. ú. Břevnov přešly z vlastnictví státu do vlastnictví prvního žalovaného (hl. m. Praha) podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), za splnění tam uvedených podmínek završených rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze dne 11. 9. 1992, č. j. 124/52, 569/92, zatímco ostatní pozemky (parc. č. 8, parc. č. 9, parc. č. 10, parc. č. 15/1, parc. č. 15/2, parc. č. 15/3, parc. č. 16, parc. č. 17, parc. č. 18, parc. č. 20, parc. č. 21, parc. č. 23, parc. č. 24, parc. č. 25, parc. č. 31/1, parc. č. 34, parc. č. 40/1, parc. č. 40/3, parc. č. 42, parc. č. 45, parc. č. 76/49, parc. č. 76/51 a parc. č. 3019 v k. ú. Břevnov) přešly do vlastnictví prvního žalovaného ex lege k 24. 5. 1991 podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož v rozhodné době byly ve vlastnictví České republiky, ke dni 23. 11. 1990 k nim měl právo hospodaření Národní výbor hl. m. Prahy, resp. Obvodní národní výbor v Praze 6, a hlavní město Praha (resp. příslušná městská část) s předmětnými pozemky k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) fakticky hospodařilo. Přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce za splnění podmínek dle zákona č. 172/1991 Sb. pak nemohl být eliminován ani ustanovením § 29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pak i otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel se vymezuje vůči odvolacím soudem přijatému závěru o splnění podmínek pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; vytýká, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil okolnosti o faktickém hospodaření s předmětnými pozemky, jež nezkoumal k rozhodnému datu (tj. k 24. 5. 1991) nýbrž z pohledu až později nastalých skutečností (v letech 1993 a 1997), a dle názoru dovolatele nesprávně vyhodnotil i otázku unesení důkazního břemene k uváděným skutečnostem. Naplnění (třetí kumulativní) podmínky hospodaření neprověřil u každého z pozemků zvlášť, kdy za nesprávnou považuje dovolatel i v dané souvislosti odvolacím soudem učiněnou úvahu, že pozemky tvořily funkční celek – Břevnovský park, namítaje, že nikoliv všechny z uváděných pozemků byly k rozhodnému datu obcí skutečně obhospodařovány. Poukazuje i na to, že k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch první žalované došlo až na základě ohlášení učiněných v letech 1993, 2000, 2001 a 2006, tedy v době, kdy převody církevního majetku již zapovídalo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a i proto nemohly pozemky přejít z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované dle zákona č. 172/1991 Sb. Vedle toho dovolatel vytýká, že soud v řízení neprovedl všechny jím navržené důkazy, aniž by o tom procesně korektním postupem rozhodl a svůj postup odůvodnil, a že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, v čemž dovolatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. 4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné. 5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku dle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Přitom není pochyb o tom, že při splnění zákonem stanovených podmínek přecházel definovaný majetek státu do vlastnictví obcí ex lege a že samotné (pozdější) podání návrhu [na zápis vlastnického prá