28 Cdo 1674/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1674/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2013 Spisová značka:28 Cdo 1674/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1674.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obec Zmírnění křivd (restituce) Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 3 odst. 4 předpisu č. 172/1991Sb. § 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 4. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.6.2013III.ÚS 1783/13JUDr. Jan Filipodmítnuto10.9.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1674/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Bytového družstva Braník - Podolí, IČ: 25099116, se sídlem v Praze 4, Dvorecká 789/28, zastoupeného JUDr. Janou Krylovou, advokátkou se sídlem Háje čp. 208, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, 2) hlavnímu městu Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 316/2009, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012, č. j. 23 Co 459/2011-164, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný č. 2 je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Jany Krylové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení o dovolání částku 12.463,- Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. srpna 2011, č. j. 21 C 316/2009-124, jímž bylo určeno, že 1. žalovaná je vlastnicí pozemků, vše v katastrálním území B., obec P.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy, jíž jsou předmětné pozemky zastavěny, resp. pozemek budovu obklopuje. Předmětné pozemky, vedené nyní v katastru nemovitostí jako vlastnictví 2. žalovaného, byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. k 24. 5. 1991, i ke dni účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 10/1993 Sb., ve vlastnictví České republiky. Dříve k nim právo hospodaření svědčilo státní organizaci VHMP – Výstavba sídlišť jako organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, přičemž pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tuto organizaci přešla na 2. žalovaného. Dotčená organizace však s předmětnými pozemky fakticky nehospodařila - nevedla jejich evidenci, nepečovala o ně ani je nepronajímala a neměla z nich žádné výnosy. Na základě toho odvolací soud předně uzavřel, že žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva k pozemkům naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), neboť vůči 1. žalovanému (státu) by se, v případě určení jeho vlastnictví k nim, mohl podle ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, domáhat jejich bezúplatného převodu. Odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010; soud z judikatury dovodil, že podmínkou přechodu vlastnického práva na obec podle ustanovení § 3 odst. 4 zák. č. 172/1991 Sb. je též okolnost, že organizace zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jíž k předmětnému majetku ve vlastnictví státu svědčilo právo hospodaření, s tímto majetkem také v rozhodné době fakticky hospodařila. Poněvadž v posuzovaném případě organizace VHMP – Výstavba sídlišť s předmětnými pozemky již v době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nehospodařila, dospěl odvolací soud k závěru, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům z 1. žalovaného (stát) na 2. žalovaného (obec) podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo. Vyhověl proto žalobě o určení, že vlastníkem pozemků je nadále 1. žalovaný (Česká republika). Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání 2. žalovaný. Co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že za situace, kdy 1. žalovaná odmítá pozemky na žalobce bezúplatně převést, není na požadovaném určení vlastnického práva dán naléhavý právní zájem. Tvrdil rovněž s poukazem na judikaturu (sp. zn. 30 Odo 1665/2000), že ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. podmínku faktického hospodaření s majetkem ve vlastnictví státu nestanoví. Z uvedené skutečnosti dovozoval, že je vlastníkem předmětných pozemků a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání, sepsaném advokátkou, ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1, písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť právní otázka zákonných předpokladů přechodu vlastnického práva na obec podle ustanovení § 3 odst. 4 zák. č. 172/1991 Sb. nebyla dosud v návaznosti na zjištěný skutkový stav v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2 nebo podle § 3 odst. 1 až 3. Z dikce ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., jež představuje samostatný právní důvod přechodu vlastnického práva ze státu na obec vtělený do zákona č. 172/1991 Sb. novelou provedenou zákonem č. 10/1993 Sb., vyplývá, že přechod státního majetku do vlastnictví 2. žalovaného hlavního města Prahy je podle citovaného zákonného ustanovení vázán na tyto podmínky: 1) věci se nacházejí na jeho území, 2) jsou ve vlastnictví České republiky, 3) právo hospodaření s nimi přísluší ke dni účinnosti zákona, tedy 24. 5. 1991, organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tuto organizaci přešla na 2. žalovaného. V projednávané věci je z hlediska naplnění těchto podmínek podstatné, že (viz skutková zjištění nižších instancí) organizace VHMP – Výstavba sídlišť (později IROP), zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, s předmětnými pozemky již dlouhou dobu nehospodařila. Převedla totiž hospodářskou smlouvou ze dne 2. 7. 1974 správu národního majetku (zahrnující i hospodaření s předmětnými – identifikovanými – pozemky) na Finanční odbor ONV v Praze 4. Poté došlo podle zjištění soudu prvního stupně dne 1. 8. 1974 k předání určitého počtu pozemků včetně některých dílů parcely č. 270 do trvalého užívání Stavebního bytového družstva občanů Praha 4. Vznikl tedy (tehdy standardní) stav, za něhož vystavěné bytové jednotky v domě užívali občané na základě užívacího práva družstevního (či osobního) charakteru. Po roce 1990 pak bylo založeno (transformováno) nynější bytové družstvo, sdružující vlastníky (uživatele) bytů v domě, jež se nyní snaží v intencích zásady superficies solo cedit o dosažení jednoty vlastnictví k domu a zastavěným pozemkům, resp. pozemku k domu bezprostředně přiléhajícímu. Tento postup, zároveň osvědčující právní zájem na žalobě (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), je umožněn pravomocným rozsudkem odvolací instance s právním základem v ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb. Odkázal-li odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96, pak tento odkaz je přiléhavý jen zčásti (lze s výhradou přijmout část interpretace založenou na fakticitě užívání poze