28 Cdo 1693/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1693/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 1. 2026 Spisová značka:28 Cdo 1693/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.1693.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 754/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1693/2025-718 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2018/10, o 138.421,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 133/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2025, č. j. 54 Co 441/2024-694, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 4. 2024, č. j. 38 C 133/2013-649, žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 138.421,50 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nevyhověl tak žalobě, pomocí níž žalobce usiloval o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout užíváním pozemků, jež žalobce považoval za své vlastnictví a které jsou dle jeho mínění zastavěny stavbami žalovaného. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci opětovně (již počtvrté) poté, co jeho předchozí (třetí) rozsudek ze dne 6. 11. 2018, č. j. 38 C 133/2013-237, byl částečně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, č. j. 54 Co 109/2019-362, přičemž mu bylo uloženo zabývat se zejména náležitým posouzením předběžné otázky, zda lze žalobce pokládat za oprávněného vlastníka předmětných dvou pozemků, a dále také souladem uplatnění nároku s dobrými mravy. V návaznosti na právě uvedené obvodní soud akceptoval zkompletování žalobních tvrzení žalobcem a doplnil dokazování. Došel k závěru, že co se týče pozemku par. č. XY v k. ú. XY, nemůže se žalobce domáhat ochrany vlastnického práva ani nároků z něj vyplývajících, neboť jeho právní předchůdkyně neuplatnila své právo na vydání věci dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Neobstojí ani argumentace, že žalobce nabyl vlastnické právo vydržením. Uvedené konkluze platí obdobně též pro pozemek par. č. XY v k. ú. XY, ohledně kterého je nadto namístě žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. Vzhledem k předloženému nemohl být žalobce úspěšný. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 54 Co 441/2024-694, k odvolání žalobce i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). V podrobnostech odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně. K námitce žalobce, že se obvodní soud vůbec nevypořádal s otázkou uplatnění nároku v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že soudu prvního stupně nelze v tomto ohledu nic vytknout, neboť pokud byl zjištěn nedostatek věcné legitimace, nebylo již namístě se zabývat zmíněnou otázkou. S dalším posouzením obvodního soudu však již odvolací soud nesouhlasil. Částečně zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že oba účastníci jsou věcně legitimováni v celém rozsahu projednávaného nároku. Uvedl, že s tímto svým právním názorem účastníky při jednání seznámil, a rovněž jim tak předestřel, že se bude zabývat i tím, zda je uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že žalobce nabyl pozemky na základě kupních smluv s vědomím, že jeho vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, a to i do budoucna, považoval odvolací soud jeho nárok za spekulativní, když i požadovaná výše bezdůvodného obohacení několikanásobně převyšuje pořizovací cenu předmětných pozemků. Uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení způsobeného užíváním obou v nynějším řízení dotčených pozemků je tudíž v rozporu s dobrými mravy, přičemž odvolací soud vyjádřil stejný právní názor jako ve svém předchozím rozsudku č. j. 54 Co 109/2019-362, resp. jeho pasáži vztahující se k ostatní části nároku žalobce. Odvolací soud uvedl, že závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21, na nějž odkazoval ve svém odvolání žalobce, se pro zásadní skutkové odlišnosti v nynějším případě neuplatní. V reakci na argumentaci žalobce podal také svůj výklad uvedeného nálezu. Odvolání žalobce i žalovaného, které ovšem napadalo pouze nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, považoval soud za nedůvodná, pročež rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně celému jeho rozsahu) brojí žalobce dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž akcentuje, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2622/16 je dovolání přípustné pro odklon rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí označuje za překvapivé, neboť se soud prvního stupně vůbec nevěnoval otázce dobrých mravů, a naopak soud odvolací na jejím řešení své rozhodnutí postavil. Žalobce tak neměl možnost proti právnímu názoru odvolacího soudu argumentačně a důkazně brojit či se k němu vyjádřit, pročež bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1472/23 a sp. zn. III. ÚS 2748/18. Podrobně vysvětluje, proč uplatnění nároku za nemravné nepovažuje. Druhé pochybení spatřuje v nerespektování precedenční závaznosti (jejíž existenci v obecnosti dokládá citací rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1933/2024) nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21, jehož závěry jsou dle dovolatelova mínění relevantní i pro nynější řízení. Argumentaci odvolacího soudu hodnotí jako nepřijatelnou a nepřezkoumatelnou. Pro shora uvedené žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Požaduje taktéž náhradu nákladů řízení. 4. K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný a také zcela nedůvodný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Žádá přiznání nákladů dovolacího řízení. 5. Na podání žalovaného reagoval žalobce svou replikou. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Předpoklady přípustnosti dovolání lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, neboť – jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, popřípadě z nálezu stejného soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, který připomíná žalobce – předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. také namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1897/2021, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 457/2022). 10. Dovolání však přípustným není. 11. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno rozhodnutí posuzující projednávanou věc originálním způsobem (z hlediska předchozího vývoje řízení), tj. rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a