28 Cdo 1758/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1758/2005 citace  Název judikátu:*Restituce. Specifikace nároku. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2006 Spisová značka:28 Cdo 1758/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1758.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1758/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky I. T., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 5. 2005, sp. zn. 20 Co 381/2004, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 165/92 (žalobkyně I. T., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. N. p. ú., a 2. Historickému muzeu S., o vydání věcí), takto: I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 10. 5. 2005, sp. zn. 20 Co 381/2004 (s výjimkou výroku označeného I.), i rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1998, čj. 15 C 165/92-170 (s výjimkou výroku zrušeného již rozsudkem odvolacího soudu z 10. 5. 2005). II. Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1. 4. 1992, bylo rozhodnuto Městským soudem v Brně rozsudkem ze 7. 2. 1998, čj. 16 C 165/92-170. Soud prvního stupně zamítl žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaný památkový ústav byl uznán povinným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání movitých věcí, uvedených v soupisu v příloze č. 1, předloženém žalobkyní, ohledně majetku ze Státního zámku B. a státních zámků L., R. – J. a L., k nimž měl právo hospodaření Památkový ústav v B. Dalším výrokem uvedeného rozsudku byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby Památkový ústav v P. byl povinen uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání movitých věcí, uvedených v soupisu v příloze č. 2 majetku umístěného ve Státním zámku S., ke kterému měl právo hospodaření Památkový ústav v P. Posléze byl výrokem téhož rozsudku zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby Historickému muzeu S. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání majetku, umístěného v Muzeu města S., uvedeného v soupisu majetku č. 4 zámku ve S., k němuž mělo právo hospodaření Muzeum města S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze 7. 2. 1978, čj. 16 C 165/92-170 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 25. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 249/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Krajským památkovým ústavem v P. nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo nahradit Historickému muzeu ve S. náklady odvolacího řízení částkou 575,- Kč. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 249/99, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 28. 1. 2003, 28 Cdo 262/2002, a to pro nesplnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle dříve platného ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). K ústavní stížnosti, podané žalobkyní I. T., Ústavní soud ČR nálezem z 24. 3. 2004, I ÚS 38/02, zrušil jen rozsudek Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 249/99; jinak „co do zbytku“ byla tato ústavní stížnost zamítnuta. Ústavní soud ČR v odůvodnění svého nálezu uváděl, že pokud odvolací soud ve vztahu k Památkovému ústavu B. vyšel z toho, že I. T. neučinila řádnou výzvu k vydání věci vůči povinné osobě, a potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a jestliže navíc doslova uvedl, že neshledal potřebným zabývat dalšími námitkami, obsaženými v odvolání žalobkyně I. T., případně se vyjadřovat k jiným důvodům, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, došlo tím podle přesvědčení Ústavního soudu ČR k porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud ČR zdůrazňoval, že „na odvolacím soudu bude, aby se případem znovu zabýval a především, aby v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě reagoval na veškeré ve věci relevantní námitky žalobkyně; odvolací soud samozřejmě může rozhodnutí soudu prvního stupně i zrušit, dojde-li v pokračujícím řízení k závěru, že je to pro nalezení spravedlivého řešení věci nezbytné“. V dalším průběhu řízení vydal Krajský soud v Brně usnesení z 11. 1. 2005, sp. zn. 20 Co 381/2004, s výrokem, že „namísto žalovaného Památkového ústavu B. a žalovaného Krajského památkového ústavu v P. bude v řízení nadále pokračováno s N. p. ú. se sídlem v P. – M., V. 3, a to vedle žalovaného Historického muzea se sídlem S., P. č. 1. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že u uvedených původních žalovaných došlo rozhodnutím Ministerstva kultury z 1. 1. 2003 k jejich zániku a k jejich splynutí s N. p. ú. Rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10. 5. 2005, sp. zn. 20 Co 381/2004, bylo pak rozhodnuto, že rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1998, čj. 15 C 165/92-170, se ve výroku, kterým se žalobkyně I. T. domáhala vůči N. p. ú. vydání movitých věcí umístěných na zámku M., a to dvou dřevěných postelí o šířce čela 104 cm., o výšce prvního čela u hlavy 116 cm, v horní části čela zakončené ozdobou ve tvaru rozvinutého pávího ocasu, o délce postele 201 cm, a dále dvou nočních stolků tříetážových, a také 3 skříní s čelní deskou, zdobenou vyřezávanými profilovými částmi, vysokými 95 cm, a o šířce 106 cm, a o hloubce 47 cm, jakož i obdélníkového dřevěného stolu (o rozměru 78 cm x 57 cm), zrušuje a řízení se v této části zastavuje. Dále bylo tímto rozsudek odvolacího soudu rozhodnuto, že uváděný rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1948, čj. 15 C 165/92-170, byl ve zbývajícím výroku I. a výrocích II. a III. změněn tak, že byl zamítnut návrh žalobkyně, aby žalovanému N. p. ú. bylo uloženo vydat žalobkyni I. T. „movité věci uvedené v soupisech č. 1, 2, 3, 4, 6, 7 a 8, které jsou součástí tohoto výroku“; byl zamítnut i návrh žalobkyně, aby žalovanému Historickému muzeu S. bylo uloženo vydat žalobkyni „movité věci uvedené v soupise č. 5, který je součástí tohoto výroku“. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen uváděný rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1998 ve svém výroku označeném IV. (týkajícím se náhrady nákladů řízení mezi účastníky řízení). Žalovanému N. p. ú. nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Historickému muzeu S. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.725,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že v zásadě vycházel z právního názoru, obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 3. 2004, I ÚS 38/02. Odvolací soud měl však za to, že tento názor nelze vykládat jinak, než že nárok žalobkyně na vydání movitých věcí, které byly v zámku Luhačovice ke dni 25. 2. 1948, je prekludován (ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), když žalobkyně se ve své výzvě, adresované Správě památek B. dne 30. 9. 1991 domáhala jen vydání majetku, který patřil ke dni 25. 2. 1948 do evidence Státního zámku L. Také z uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 3. 2004 nelze, podle názoru odvolacího soudu, dovodit nic jiného, než že tu došlo ze strany žalobkyně i k nedodržení lhůty dané ustanovením § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., vůči případné další povinné osobě v době jednoleté lhůty od 1. 4. 1991 do 1. 4. 1992; takto žalobkyně neuplatnila v prekluzívní lhůtě svůj nárok podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vůči původně žalovanému Památkovému ústavu v P. (Státní zámek č. 4), a vůči tomu subjektu (jehož právním nástupcem je nyní žalovaný Historický zámek S.) nepodala ani v zákonem stanovené lhůtě žalobu u soudu; stejně tomu bylo i vůči právnímu subjektu, „který je nyní žalovaným Historickým muzeem ve S.“. Dospěl proto odvolací sodu k výslednému dílčímu závěru, že „pokud ve výroku, označeném II. a III., rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, která směřovala k vydání mobiliáře proti těmto subjektům, je rozsudek soudu prvního stupně věcně zcela správný“. Ohledně dalších žalobkyní uplatněných nároků se odvolací soud zabýval posouzením toho, zda k odnětí věcí z vlastnictví právního předchůdce žalobkyně A. S. došlo nebo nedošlo mimo rozhodnou dobu (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na základě výsledků v řízení provedených důkazů pak odvolací soud dospěl k závěru, že tento právní předchůdce žalobkyně byl osobou německé národnosti (jak to bylo konstatováno výměrem bývalého