28 Cdo 1765/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1765/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2009 Spisová značka:28 Cdo 1765/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1765.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1765/2007 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele P. f. Č.R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 1. 2007, sp. zn. 8 Co 523/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 40/2003 (žalobce K. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m.,  a 2. P. f. Č.R., o určení domnělé oprávněné osoby podle § 4a zákona č. 229/1991 Sb.), takto: Dovolání se zamítá. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu 17. 2. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze 6. 4. 2006, č. j. 13 C 40/2003-81. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo soudem určeno, že žalobce je domnělou oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a že má nárok k pozemkům parc. č. 717/406 a parc. č. 630 (o výměře 7312 m2) v katastrálním území Z. u H. (odňatým podle údajů v žalobě fakticky na podzim roku 1951). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované Č. r. – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradu nákladů řízení 878,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalovaný P. f. Č.R. nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo ještě uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Opavě náhradu placených nákladů tohoto řízení 450,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 18. 1. 2007, sp. zn. 8 Co 523/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze 6. 4. 2006, č. j. 13 C 40/2003-81, potvrzen ve vztahu k žalované Č. r. – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ve vztahu k žalovanému P. f. Č.R. byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že žalobce K. L. je domnělou oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a má nárok k pozemkům parc. č. 717/406 a parc. č. 630 v katastrálním území Z. u H. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo měnícím rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto, že žalovaný P. f. Č.R. nahradí žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 10.616 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; státu – Okresnímu soudu v Opavě nebylo přiznáno právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou ČR – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo rozhodnuto, že nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný P. f. Č.R. je povinen zaplatit žalobci na náhradu těchto nákladů 7.824,25 Kč; ohledně žalobce a žalované ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo rozhodnuto, že vzájemně nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně učinil v této právní věci správná a úplná skutková zjištění pro posouzení žaloby žalobce, ale z těchto skutkových zjištění dovodil nesprávné právní závěry ohledně aplikace ustanovení § 4 a § 4a odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ. Odvolací soud byl toho názoru, že vlastnické právo právních předchůdců (rodičů) žalobce k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, „zcela prokazuje listina Slezské zemské společnosti ze dne 17. 6. 1940, o stanovení kupní ceny a splátek, placení kupní ceny i lhůt splatnosti této ceny.“ Odvolací soud dále uváděl, že uzavření kupní smlouvy ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, dokládá i dopis Slezské zemské společnosti W. z 27. 8. 1940, v němž je po matce žalobce M. L. vyžadována plná moc k zastupování J. L., otce žalobce, souvisejícímu s touto koupí pozemků, Z uvedených listin se dalo, podle názoru odvolacího soudu, mít za to, že kupní cena podle zmíněné kupní smlouvy byla zaplacena. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že rodiče žalobce (J. L. a M. L.) nabyli vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, přestože tu nedošlo k intabulaci převodu a vlastnického práva do pozemkových knih (katastru nemovitostí). Odvolací soud měl za to, že byla-li kupní smlouva uzavřena a nedošlo-li k jinému právnímu úkonu, který by ji zrušil nebo změnil, došlo pak po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (tj. od 1. 1. 1951 tehdy platného občanského zákoníku) k nabytí vlastnictví k nemovitostem i bez zápisu do pozemkové knihy, když vzhledem k ustanovení § 562 zákona č. 141/1950 Sb.“ se dovrší dnem účinnosti tohoto zákona podmínky pro převod nemovitosti i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto dnem a které nebyly do té doby vyznačeny v pozemkové knize“. Odvolací soud byl dále toho názoru, že na smlouvu, uzavřenou právními předchůdci žalobce nelze pohlížet jako na smlouvu neplatnou s poukazem na dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákon č. 128/1946 Sb. Dekret č. 5/1945 Sb. prohlásil za neplatné majetkové převody, pokud byly uskutečněny po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové či politické perzekuce. Tak tomu však v daném případě nebylo, protože šlo o případ rodičů žalobce, kteří byli obyvateli H. (jež bylo tehdy dočasně připojeno k Německé říši), a pozemky, které tito rodiče žalobce získali, nebyly před tím, než je nabyli, odňaty někomu z důvodů národní, rasové nebo politické perzekuce. Šlo o pozemky, které byly v pozemkových knihách zapsány jako vlastnictví ČSR a po připojení H. k Německu (v období 1938 – 1945) byly Slezskou zemskou společností (jako správcem pozemků) prodávány za účelem osídlení. Zákon č. 128/1946 Sb. pak považoval za neplatné jen takové majetkové převody, k nimž došlo v době nesvobody pod tlakem okupace nebo politické perzekuce, což rovněž není případ právních předchůdců žalobce; netýkal se tedy ani tento právní předpis majetkových převodů, pro nichž ten, na koho majetek přešel, byl osobou státně spolehlivou a k převodu majetku došlo za přiměřenou úplatu. Dospěl proto odvolací soud k právnímu závěru, že žalobce je ve smyslu ustanovení § 4a odst. 3 písm. a) „domnělou oprávněnou osobou“, když právní předchůdci žalobce se stali vlastníky nemovitostí, o  něž jde v tomto řízení. Podle názoru odvolacího soudu nebylo tu už rozhodné zabývat se otázkou, zda tu došlo v daném případě k nabytí vlastnictví vydržením. Žalobce také v tomto řízení doložil, že jeho rodiče (J. L. a M. L.) byli státními občany České republiky ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a že jejich nemovitosti přešly na stát v rozhodném období podle zákona č. 229/1991 Sb. (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Žalobce pak byl se svým nárokem, týkajícím se těchto nemovitostí, odkázán rozhodnutím P. ú. v O. z 29. 10. 2001 (č. j. 3159/92-DS) na soud ve smyslu ustanovení § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.; žalobce uplatnil včas nárok na vydání nemovitostí výzvou, doručenou dne 17. 8. 1992 pozemkovému úřadu. Odvolací soud měl tedy za to, že tu po právu uplatňuje žalobce svůj nárok na pozemky vůči P. f. Č.R., když tento fond posoudil odvolací soud jako osobu povinnou podle ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. (s analogickým použitím i ustanovení § 20 odst. 2, věta druhá, téhož zákona). Naproti tomu odvolací soud neshledal, že by povinnou osobou v této právní věci byla žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by pozemek parc. č. 717/406 a parc. č. 630 v katastrálním území Z. u H. držela tato žalovaná v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žalobce je domnělou oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a má uplatitelný nárok k pozemkům parc. č. 717/406 a parc. č. 630 v katastrálním území Z. u H., a to ve vztahu vůči Pozemkovému fondu ČR (jako správci pozemků); tento fond pokládá odvolací soud za povinnou osobu (ve smyslu analogického použití ustanovení § 20 odst. 2, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb.). Ve vztahu k žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových byl výrok rozsudku soudu prvního stupně, žalobu žalobce zamítající, potvrzen jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského so