28 Cdo 1783/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1783/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 7. 2023 Spisová značka:28 Cdo 1783/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1783.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Žaloba určovací Spoluvlastnictví Obec Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1, 2, 4 předpisu č. 172/1991 Sb. § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991 Sb. § 137 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1783/2023-273 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalovaným: 1) D. N., narozen XY, bytem v XY, 2) R. N., narozen XY, bytem v XY, oba zastoupeni Mgr. Ondřejem Tejnorou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 209/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023, č. j. 55 Co 409/2022-252, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023, č. j. 55 Co 409/2022-252, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. srpna 2022, č. j. 28 C 209/2019-221, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 28 C 209/2019-221, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti Ľ na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž koresponduje s ideálním spoluvlastnickým podílem ve vlastnictví žalovaného 1) (výrok I.), jakož i na určení, že žalobce je vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti Ľ na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY odpovídajícího ideálnímu spoluvlastnickému podílu ve vlastnictví žalovaného 2) (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit žalovaným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 63.646,- Kč (výrok III.). 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 55 Co 409/2022-252, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 12.729,20 Kč (výrok II.). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že sourozenci E. N. a J. N. byli rovnodílnými (podílovými) spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. S ohledem na plánovanou výstavbu bytových domů v dané lokalitě rozhodl Obvodní národní výbor v Praze 4, odbor výstavby, rozhodnutím ze dne 25. 11. 1966, č. j. 22490/66-výst-Dk/V (dále „předmětné vyvlastňovací rozhodnutí“ nebo „vyvlastňovací rozhodnutí“), o vyvlastnění uvedeného pozemku za finanční náhradu. Vyvlastňovací rozhodnutí bylo dle podpisu na doručence, zaslané společně oběma spoluvlastníkům na shodnou adresu, doručeno dne 29. 11. 1966 J. N. K vyznačení doložky právní moci na vyvlastňovacím rozhodnutí však poté nedošlo. Na základě geometrického plánu ze dne 8. 9. 1971 byl pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY rozdělen na pozemek parc. č. XY, jenž byl zastavěn bytovým domem a následně odevzdán do trvalého užívání Stavebnímu bytovému družstvu pracovníků Pražského stavebního podniku, a na pozemek parc. č. XY sloužící částečně jako zahrada pro obyvatele bytového domu a částečně jako prostor pro umístění veřejného osvětlení a pro zajištění přístupu k danému domu či garáži, přičemž vlastnické právo k pozemku parc. č. XY svědčilo nadále dle evidence nemovitostí E. N. a J. N. V době rozhodování soudů nižších stupňů bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve prospěch E. N. coby vlastnice spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné poloviny a žalovaných jakožto právních nástupců J. N. s tím, že každý z nich vlastní spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální jedné čtvrtiny. 4. V rovině právního posouzení soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že vyvlastňovací rozhodnutí nebylo řádně doručeno oběma spoluvlastníkům pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pročež nebyl naplněn základní předpoklad pro nabytí jeho právní moci. Dovodily proto, že k vyvlastnění zmíněného pozemku parc. č. XY nedošlo, a tudíž tento pozemek později nepřešel ani do vlastnictví obce (žalobce) podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Nad rámec řečeného soudy nižších stupňů poukázaly na dobrou víru žalovaných a jejich právního předchůdce, jelikož jejich vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, kontinuálně vedené v evidenci nemovitostí, nebylo nikdy oficiálně zpochybněno. 5. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyjadřuje přesvědčení, že právní předchůdce žalovaných J. N. neměl o nabytí právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí pochyb, a tudíž minimálně ve vztahu k jeho spoluvlastnickému podílu se vyvlastňovací rozhodnutí stalo pravomocným. Dle mínění dovolatele mají spoluvlastníci nemovitosti v řízení postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků. Zdůraznil přitom, že spoluvlastnický podíl představuje samostatnou věc, o které bylo rozhodováno nezávisle na vyvlastnění dalšího spoluvlastnického podílu. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4420/2007 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dále má za to, že o vyvlastnění a následném zastavění předmětného pozemku věděl již v 70. letech minulého století nejen J. N., ale i E. N., pročež vyvlastňovací rozhodnutí lze v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 2 As 25/2007 (tento rozsudek je přístupný na webových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1692/2014, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1431/2020, pokládat za doručené fikcí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky, zda rozhodnutí o vyvlastnění určitého pozemku ve spoluvlastnictví více osob může nabýt právní moci toliko vůči jednomu ze spoluvlastníků, nebylo-li dané rozhodnutí ostatním spoluvlastníkům řádně (formálně) doručeno. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od níže připomenuté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Rovněž je pak dovolání přípustné i pro řešení otázky procesního práva spočívající ve stanovení