Nejvyšší soud 28 Cdo 1784/2026 – Promlčení

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2026, č. j. 17 Co 97/2025-378, rozsudek Okresního soudu Brno – venkov (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 2. 2025, č. j. 34 C 35/2022-308, potvrdil ve výroku I, jímž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni 148 729,96 Kč s příslušenstvím, a v části výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 19 401,39 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve zbývající části výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 124 499 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III až V rozsudku odvolacího soudu).

Žalobkyně se vůči žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo bezesmluvním odběrem surové vody za období let 2013 až 2014 a 2019 až 2020.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná od žalobkyně odebrala surovou vodu: v roce 2013 v objemu 3 932 m³ a v roce 2014 v objemu 7 126 m³ (celkem v obvyklé ceně 124 499 Kč), v roce 2019 v objemu 5 226 m³ a v roce 2020 v objemu 5 410 m³ (celkem v obvyklé ceně 148 729,96 Kč), aniž účastnice řízení o dodávce vody uzavřely smlouvu a sjednaly cenu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že se uvedeným plněním poskytnutým bez právního důvodu žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (v důsledku odběru surové vody v letech 2013 až 2014) o 124 499 Kč a (v důsledku odběru surové vody v letech 2019 až 2020) o 148 729,96 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud pohledávku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 124 499 Kč za odběr surové vody v letech 2013 až 2014 neshledal promlčenou, jestliže ji žalobkyně dne 19. 6. 2015 nedůvodně započetla vůči pohledávce žalované (ve výši 1 385 553 Kč) uplatňované z titulu vypořádání investic do obecní čistírny odpadních vod (přiznané rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 Co 139/2014-387, jenž však byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3444/2018, načež Krajský soud v Brně v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 19 Co 139/2014-781, jenž nabyl právní moci dne 25. 8. 2020, žalobu o její zaplacení zamítl) a projednávanou žalobu podala u soudu dne 9. 2. 2022, tj. v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě, jež počala běžet teprve dnem 25. 8. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byla žaloba o zaplacení „pasivní“ pohledávky žalované zamítnuta. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 124 499 Kč s příslušenstvím a 148 729,96 Kč s příslušenstvím vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku počátku běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby, v níž bylo třeba uplatnit u soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním odběrem vody v roce 2013 (ve smyslu § 107 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), a subjektivní promlčecí lhůty k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním odběrem vody v roce 2014 (§ 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen – „o. z.“). Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolených otázek odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2005, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018; případně, že ve skutkových poměrech obdobných projednávané věci dosud vyřešena nebyla (vliv nedůvodného započtení). Dovozovala, že objektivní tříletá promlčecí doba, v níž bylo nutno uplatnit u soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním odběrem surové vody v roce 2013, uplynula nejpozději k 31. 12. 2016 (§ 107 odst. 1, 2 obč. zák.). Tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním odběrem surové vody v roce 2014, počala pak běžet nejpozději od 9. 11. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 9. 2017, č. j. 8 C 394/2015-348, jímž bylo mezi účastnicemi řízení pravomocně deklarováno, že výlučnou vlastnicí obecní čistírny odpadních vod je žalovaná, a žalobkyně tak nabyla nade vší pochybnost vědomost o tom, že se bezesmluvním odběrem surové vody v roce 2014 žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila, nedošlo-li pro neexistenci vzájemné pasivní pohledávky žalované (z titulu vypořádání investic do společné obecní čistírny odpadních vod) k uspokojení aktivní pohledávky žalobkyně započtením. Konečně se tázala, zda výši bezdůvodného obohacení bylo lze stanovit jako cenu určenou podle cenových předpisů a nákladových kalkulací poskytovatele služby, aniž znalec zjišťoval obvyklou cenu plnění v místě a čase prostřednictvím srovnání s obdobnými plněními. Měla za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, a ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010. Namítala, že obvyklá cena odebrané surové vody nebyla určena porovnávací metodou, nýbrž za užití cenového výměru Ministerstva financí. Vytýkala též, že nebyl vyhotoven revizní znalecký posudek. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Klade-li dovolatelka otázku výše vzniklého bezdůvodného obohacení (způsobu ocenění odebrané surové vody), napadá tím najmě skutkové, a nikoliv právní závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Při hodnocení znaleckého posudku Ing. Milana Fialy o ceně odebrané surové vody pak odvolací soud respektoval judikaturní závěry, dle nichž znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (namátkou viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). V odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud v souladu s výše uvedenými zásadami uvedl, z jakého důvodu při stanovení výše vzniklého bezdůvodného obohacení vycházel právě ze znaleckého posudku Ing. Milana Fialy, jenž vysvětlil, že pro nedostatek srovnávacího materiálu (obcí s obdobnými vrty, stářím vodovodního řadu a dalšími náklady) nebylo namístě použít porovnávací metodu, a přesvědčivě odůvodnil své ocenění odebrané surové vody zohledňující vynaložené náklady a korespondující cenovému výměru Ministerstva financí. Srovnej k tomu judikatorní závěry, dle nichž nelze-li využít porovnávací metody, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných vzorků reflektovat a s ním se vypořádat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018); absenci komparativního materiálu je zapotřebí přizpůsobit kritéria obvyklé ceny a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). K významu cenové regulace při určování výše vzniklého bezdůvodného obohacení viz též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3507/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016. Neměly-li soudy nižšího stupně pochybnosti o věcné správnosti uvedeného znaleckého posudku, nebylo pak ani důvodu k vypracování revizního znaleckého posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo jeho usnesení ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014).

Z uvedeného je tak zřejmé, že dovolatelkou kladená otázka určení výše vzniklého bezdůvodného obohacení přípustnost dovolání nezakládá (§ 237 o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je však Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázek počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 107 odst. 1, 2 obč. zák. a subjektivní promlčecí lhůty ke vznesení nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 621 o. z., které odvolací soud posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) platí, že tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3).

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku plnění poskytnutého bez právního důvodu mělo dojít částečně před 1. lednem 2014 a částečně od tohoto data, řídí se práva a povinnosti účastníků řízení zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013, jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé do 31. 12. 2013, a zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, účinným od 1. 1. 2014, jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 (srov. část pátou, hlavu II – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, přiměřeně též ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2007, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, a ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1563/2021; z komentářové literatury viz Hulmák, M. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Praha: C. H. Beck, 2014. s. 2322–2323).

Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2).

Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2).

Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba (lhůta) – § 107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák., nyní § 621 a § 638 o. z. – a to subjektivní a objektivní. Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, počátku i konce. Skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (lhůtu) – je-li vznesena námitka promlčení. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo, protože aby bylo možno uvažovat o promlčení práva, musí toto právo nejprve vzniknout. Okamžikem, od kterého se počátek běhu objektivní promlčecí doby odvíjí, je tedy okamžik vzniku odpovědnostního vztahu z bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele na to, zda oprávněný subjekt o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl či nikoliv. Předpokladem stanovení počátku objektivní promlčecí doby je v prvé řadě kladná odpověď na otázku, zda bezdůvodné obohacení vzniklo, a na ni navazující závěr, kdy se tak stalo. Bezdůvodným obohacením je pak majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů; bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 33 Odo 1136/2006). Pro počátek běhu objektivní promlčecí doby je irelevantní, kdy (a zda vůbec) se stal nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení splatným, neboť okamžik splatnosti má v tomto směru význam toliko pro případné přiznání úroků z prodlení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2005, či ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2191/2017).

Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sb. rozh. obč.) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, a o osobě povinné k jeho vydání (§ 621 o. z.; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Dle § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní lhůta stanovena v délce tří let (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021). Vědomostí ochuzeného se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Vědomost je třeba odvozovat od okamžiku, kdy mohl bezdůvodně ochuzený reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, nebo jeho usnesení ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3416/2024,). Schopnost ochuzeného relevantní fakta právně kvalifikovat rozhodná není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012, a ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014). Běh subjektivní promlčecí lhůty se tedy odvíjí od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech, nikoliv od okamžiku, kdy byly tyto rozhodné skutečnosti soudem v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2373/2016). Rozhodujícím je totiž subjektivní moment, kdy se oprávněný dozvěděl všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2964/2018, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002; s ohledem na obsahově částečně obdobně vymezený počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení v obč. zák., jsou i nadále aplikovatelné závěry judikatury přijaté v tomto smyslu ve vztahu k předchozí právní úpravě – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2077/2018, či ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021 – samozřejmě krom do nového občanského zákoníku vtěleného sousloví „anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla“ dle § 619 odst. 2 o. z., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2025 sp. zn. 28 Cdo 732/2025). K významu započtení vzájemné pohledávky v soudním řízení z hlediska běhu (stavení) promlčecí doby, případně lhůty, viz pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2008.

Konkluze odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním odběrem surové vody žalovanou v průběhu roku 2013 (bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu poskytnutým do 31. 12. 2013) k podání žaloby (9. 2. 2022) promlčen nebyl, zjevně pomíjí, že dle výše citovaných intertemporálních ustanovení (§ 3028 o. z.) a související judikatury, použijí se na bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku plnění poskytnutého bez právního důvodu ustanovení občanského zákoníku účinná v době, kdy plnění bylo realizováno (v případě plnění poskytnutého v roce 2013 ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.), přičemž tehdy účinná právní úprava stanovila dvojí kombinovanou promlčecí dobu (§ 107 odst. 1, 2 obč. zák.) a k závěru o promlčení postačovalo uplynutí objektivní (na vědomosti ochuzeného o vzniku bezdůvodného obohacení nezávislé) promlčecí doby v délce tří let (nešlo-li o úmyslné bezdůvodné obohacení – § 107 odst. 2 obč. zák.).

Závěr odvolacího soudu, dle něhož k okamžiku podání žaloby (9. 2. 2022) neuplynula tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 619, § 621 o. z., v níž měl být u soudu uplatněn nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním odběrem surové vody žalovanou v průběhu roku 2014 (případně ani subjektivní dvouletá promlčecí doba dle § 107 obč. zák., v níž měl být u soudu uplatněn nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním odběrem surové vody žalovanou v průběhu roku 2013), je pak předčasný, nezabýval-li se odvolací soud v souladu s výše citovanou judikaturou tím, zda se žalobkyně nedozvěděla (nemohla a neměla dozvědět) o vzniku a existenci bezdůvodného obohacení (vědomostí ochuzeného se zde nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit) dříve, než Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 19 Co 139/2014-781, jenž nabyl právní moci dne 25. 8. 2020, zamítl žalobu žalované o zaplacení pasivní pohledávky ve výši 1 385 553 Kč uplatňované z titulu vypořádání investic do obecní čistírny odpadních vod, vůči níž byla posuzovaná aktivní pohledávka žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení (pro případ existence pasivní pohledávky žalované) uplatněna k započtení. Vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě bezdůvodně obohacené (od níž je nutno odvíjet počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty – § 619, § 621 o. z.) přitom žalobkyně mohla získat již v roce 2015, resp. 2014 (po skončení kalendářního roku 2014, resp. 2013, za něž je nárok uplatňován), zvláště namítla-li dne 19. 6. 2015 pohledávku ve výši 124 499 Kč z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení (eventuálně – pro případ existence pasivní pohledávky žalované) k započtení; okolnost, že předmětná pohledávka započtením nezanikla, nadto žalobkyně mohla zjistit již okamžikem, kdy se seznámila s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3444/2018, vyjadřujícím závazný právní názor, v jehož důsledku byla žaloba žalované o zaplacení pasivní pohledávky 1 385 553 Kč posléze zamítnuta, případně se tak mohlo stát k 9. 11. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 9. 2017, č. j. 8 C 394/2015-348, jímž bylo mezi účastnicemi řízení pravomocně deklarováno, že výlučnou vlastnicí obecní čistírny odpadních vod (do níž vložené investice měly být mezi tvrzenými spoluvlastníky vypořádány uspokojením dotčené pasivní pohledávky žalované ve výši 1 385 553 Kč) je žalovaná. Z výše citované judikatury se pak v obecné rovině podává, že se běh subjektivní promlčecí lhůty (doby) odvíjí vždy již od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech, nikoliv až od okamžiku, kdy byly tyto rozhodné skutečnosti soudem v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatovány. Význam započtení vzájemné pohledávky v soudním řízení pak z hlediska běhu (stavení) promlčecí doby či lhůty řeší již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 874/2005.

Dovodil-li tedy odvolací soud, že pohledávka žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 124 499 Kč vzniklého bezesmluvním odběrem surové vody žalovanou v letech 2013 až 2014 k okamžiku podání žaloby (9. 2. 2022) promlčena nebyla, jsou jeho závěry se zřetelem k výše uvedenému neúplné, a tudíž nesprávné.

Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání zčásti opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 124 499 Kč s příslušenstvím, a v závislých nákladových výrocích III, IV a V zrušil a věc tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 148 729,96 Kč s příslušenstvím, pak Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.