28 Cdo 1814/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1814/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 6. 2020 Spisová značka:28 Cdo 1814/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1814.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Žaloba určovací Konfiskace Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. § 1, § 3 a § 5 předpisu č. 428/2012Sb. předpisu č. 5/1945Sb. předpisu č. 128/1946Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 9. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2631/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1814/2020-595 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby: 44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2) D. T., narozen XY, bytem XY, zastoupen Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 231/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. února 2020, č. j. 71 Co 402/2019-570, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 8 C 231/2015-525, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná 1) je vlastníkem označených pozemků, zapsaných pro katastrální území XY a obec XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ (výrok I.). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 5.408,24 Kč (výrok II.) a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 17.643,01 Kč (výrok III.). Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 2. 2020, č. j. 71 Co 402/2019-570, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žalobkyni dále uložil povinnost nahradit žalované 1) náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.) a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 9.855,- Kč (výrok III.). Soudy obou stupňů rozhodly o žalobě církevní právnické osoby podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem předmětných nemovitostí, pozbyla-li vlastnictví již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla; proto není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb. a postrádá aktivní legitimaci k požadovanému určení vlastnického práva státu dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud rovněž odmítl i tu argumentaci žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnického práva došlo ex lege podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), uzavíraje, že k obnovení vlastnického práva žalobkyně bylo nezbytné uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“). V návaznosti na tento závěr (argumentačně podpořený odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017; tato usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) pak odvolací soud hodnotil jako právně nevýznamné další námitky žalobkyně, jež se vázaly k odnětí jejího majetku některým z konfiskačních dekretů, k povaze lhůty určené pro uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 128/1946 Sb., jakož i k uplatnitelnosti judikatury interpretující zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“) v případech restitučních nároků oprávněných osob, kdy majetek původního vlastníka byl dotčen převody nebo přechody z období německé okupace a původní vlastník po válce projevil vůli získat zpět majetek podle dekretu č. 5/1945 Sb., aniž by ovšem podal návrh k soudu (k uvedené problematice odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, jenž byl vydán rovněž v právní věci dovolatelky). Proti rozsudku odvolacího soudu (toliko proti části výroku I., v níž byl potvrzen věcný výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) podává žalobkyně dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně soudům nižších stupňů vytýká, že se zabývaly meritorním posouzením restitučního nároku, což není předmětem řízení o žalobě podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Dále nesouhlasila s přijatým závěrem, že předpokladem restituce církevního majetku podle zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy k jeho odnětí došlo již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945), je uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. K obnovení vlastnického práva podle názoru žalobkyně postačovaly žádosti jejího velmistra adresované po válce různým institucím. Odkazuje i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 367/2004, 28 Cdo 1726/2000, I. ÚS 82/01, I. ÚS 254/2000, 28 Cdo 1746/99, II. ÚS 3/2000, II. ÚS 3/98, II. ÚS 66/98, I. ÚS 617/08; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), která přísně nepodmiňuje restituční nároky dle porevolučních předpisů uplatněním restitučních nároků dle poválečných předpisů; současně zmiňuje i nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 177/2013 Sb., z něhož se podává aplikovatelnost rozhodovací praxe vztahující se k zákonu č. 87/1991 Sb. i v režimu církevních restitucí. Přitom se dovolává i zásady ex favore restitutionis a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14. Skutečnost, že jí svědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům i v poválečném období, dokládá podle dovolatelky i nález Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, č. j. 690/46, jehož závěry, soudy nižších stupňů v posuzované věci opomenuté, označil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, za důležité. Uvádí přitom, že citovaný nález Nejvyššího správního soudu zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2, na jehož základě byl nezákonně převzat majetek žalobkyně. Dovolatelka vznáší i námitky proti konfiskaci předmětných pozemků podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“). Namítá, že nebylo možné učinit závěr o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. tehdy, nebyl-li na majetek žalobkyně vydán žádný konfiskační výměr. V této souvislosti rovněž uplatnila argumen