28 Cdo 188/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 188/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 3. 2025 Spisová značka:28 Cdo 188/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.188.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Závaznost rozsudku Dotčené předpisy:§ 135 o. s. ř. § 159a odst. 1,3,4 o. s. ř. § 9 odst. 8 předpisu č. 229/1991 Sb. § 16 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 188/2025-688 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 151.023.910 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 117/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 72 Co 329/2024-587, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 72 Co 329/2024-587, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. května 2024, č. j. 17 C 117/2021-540, ve výrocích I, III a IV, se ruší a věc se vrací v naznačeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 17 C 117/2021-540, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 151.023.910 Kč (výrok I), co do příslušenství žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) i státu (výrok IV). V podstatě tak vyhověl žalobci, jenž se žalované částky domáhal z titulu restitučního nároku na finanční náhradu podle § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 12. 3. 1963 přešlo vlastnické právo k pozemku PK parc. č. XY v katastrálním území XY na stát bez náhrady. Žalobce před účinností zákona o půdě požádal o vyplacení finanční náhrady za odňaté pozemky jeho právnímu předchůdci, mimo jiné shora jmenovaný, podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“). Následně požádal o vydání řečeného pozemku podle zákona o půdě. Na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, nebyla žalobci vydána část řečeného pozemku o výměře 124.280 m2, přičemž bylo rozhodnuto, že žalobci za nevydanou část nenáleží finanční náhrada. Uvedené rozhodnutí bylo změněno soudními rozhodnutími (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2020, č. j. 24 C 65/2018-70, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 29 Co 210/2020-93, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 28 Cdo 303/2021-124, a s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144) tak, že žalobci přísluší za nevydanou část zmíněného pozemku náhrada podle zákona o půdě. Vázán jmenovanými rozhodnutími ve smyslu § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zabýval se obvodní soud výší požadované náhrady. Vycházeje z dobové územně plánovací dokumentace platné v okamžiku přechodu sporného pozemku na stát a opíraje své závěry o znalecký posudek Ing. Jany Kováčikové, ocenil odňatý pozemek podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako pozemek v převážné části stavební (123.094 m2) a ve zbylé nezastavitelný (1.186 m2), částkou 25.545.563 Kč (za aplikace srážky 17 %). V intencích připomenuté rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu pak za odpovídající finanční náhradu podle zákona o půdě označil šestinásobek řečené sumy, od něhož odečetl částku 2.249.468 Kč, připadající na předmětný pozemek z kompenzace poskytnuté žalobci podle zákona č. 403/1990 Sb., čímž dospěl k sumě řečené ve výroku rozsudku. S ohledem na konstitutivní povahu rozhodnutí nepřiznal žalobci nárok na požadované příslušenství. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 72 Co 329/2024-587, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil (výrok I), ve výroku III je změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud přisvědčil soudu prvního stupně stran skutkových zjištění, jakož i jejich právního posouzení. Ztotožnil se s jeho názorem podepřeným judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, že žalobci přísluší za nevydaný pozemek finanční náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, ačkoliv se úspěšně domáhal i kompenzace podle zákona č. 403/1990 Sb. Ohledně hmotněprávního základu nyní uplatňovaného nároku odkázal na dřívější rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, ve spojení s následnými shora citovanými soudními rozhodnutími vydanými v řízení podle části páté o. s. ř. Tato označil za stanovící hmotněprávní předpoklad pro poskytnutí finanční náhrady v nynějším řízení, jejíž výši vypočtenou obvodním soudem shledal rovněž správnou. Částečně přisvědčil námitkám odvolatelky ohledně sumy, jež měla být od vypočtené náhrady odečtena coby již poskytnutá kompenzace podle zákona č. 403/1990 Sb., jakož i stran nevypořádání se soudem prvního stupně se vznesenou námitkou promlčení. Nicméně v obou případech, maje námitku promlčení za nedůvodnou, pokládal naznačená pochybení bez vlivu na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, pročež je potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku městského soudu brojí dovoláním, doplněným podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 17. 2. 2025, žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i pro přítomnost otázek v judikatuře dovolacího soudu doposud neřešených. Dovolatelka nesouhlasí primárně s aplikací a interpretací ustanovení § 159a o. s. ř., tak jak byly provedeny v nynějším řízení, v čemž spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, již konkrétně cituje. Namítá, že nebyla účastnicí řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018, na jehož výsledky soudy odkazovaly, pročež rozporuje vázanost v něm vydaného rozhodnutí pro nynější kauzu, v níž se soudy chybně nezabývaly základem uplatňovaného nároku. Restituční nárok žalobce považuje za již zcela vypořádaný skrze finanční náhradu podle zákona č. 403/1990 Sb. Soudy zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu nelze dle jejího mínění vykládat v tom smyslu, že by žalobci náležela dvojí finanční kompenzace za tentýž nevydaný pozemek, nota bene nebylo-li v řízení prokázáno, vztahuje-li se na posuzovaný pozemek zákon o půdě. Naznačenou otázku pokládá za v judikatuře doposud neřešenou. Dovolatelka dále rozporuje též samu výši nároku. Nesouhlasí s posouzením v minulosti odňatého pozemku podle územně plánovací dokumentace z roku 1933, byl-li v době odnětí schválen již nový, byť v daném momentě prozatím neúčinný územní plán. Rovněž napadá samotný výpočet reparace, neboť dříve poskytnutá náhrada podle zákona č 403/1990 Sb. byla ve skutečnosti vyšší než odvolacím soudem odečítaná částka 2.249.468 Kč, přičemž odečtena měla být od hodnoty nevydaného pozemku vypočtené dle příslušné cenové vyhlášky, nikoliv od jejího šestinásobku. Dále dovolatelka namítá promlčení přinejmenším části nároku, o niž byla žaloba rozšířena podáním ze dne 7. 12. 2023, poněvadž počátek promlčecí doby je zapotřebí odvíjet od právní moci rozhodnutí správního orgánu nikoliv následných soudních rozhodnutí vydaných v řízení podle části páté o. s. ř., jak dovodil odvolací soud. Zdůrazňuje, že předmětem rozhodnutí správního orgánu není právo restituenta na finanční náhradu, a proto o něm nemohlo být rozhodováno ani v následném soudním řízení a správní rozhodnutí bylo v této části nicotné. I tuto problematiku označuje za judikaturou doposud neřešenou. S ohledem na vylíčené navrhuje zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně v dotčených výrocích a vrácení věci v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Současně žádá odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 4. Prostřednictvím svého právního zástupce se k dovolání a následně k jeho doplnění vyjádřil žalobce, považuje je primá