28 Cdo 1911/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1911/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 11. 2014 Spisová značka:28 Cdo 1911/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1911.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Pozemní komunikace Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 7 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb. § 19 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 12. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 2.2.2015I.ÚS 304/15JUDr. Ludvík Davidodmítnuto5.3.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1911/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Bajer a spol., spol. s r. o., IČ: 479 03 562, se sídlem v Bučovicích, Nová 715, zastoupené JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Sportovní 616/16, proti žalované Vodovody a kanalizace Vyškov, a. s., IČ: 494 54 587, se sídlem ve Vyškově, Brněnská 13, zastoupené JUDr. Jiřím Hanečkem, advokátem se sídlem v Ivanovicích na Hané, Palackého náměstí 796, o zaplacení 132.502,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 271/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2013, č. j. 16 Co 338/2010-211, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 8.131,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hanečka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 11. 1. 2010, č. j. 6 C 271/2007-173, rozhodl tak, že zastavil řízení o části žalobkyní požadovaného příslušenství (výrok I.), co do částky 132.502,- Kč a zbývajícího příslušenství žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 1130 v k. ú. Bučovice, na němž je vybudována pozemní komunikace, která spojuje provozovnu žalobkyně se silnicí I/50 a kterou užívá rovněž žalovaná k dopravní obsluze jí vlastněné čistírny odpadních vod. Tato pozemní komunikace podle názoru soudu naplňuje pojmové znaky účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), jelikož se nenachází v uzavřeném prostoru nebo objektu a ani příslušný silniční správní úřad veřejný přístup na ni nijak neupravil. Na tom nemůže ničeho změnit ani fakt, že na komunikaci žalobkyně bez povolení instalovala zákazové dopravní značení. Žalované tedy nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, poněvadž danou pozemní komunikaci bezplatně užívala z titulu obecného užívání v souladu s § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Nárok žalobkyně proto nebylo možno shledat oprávněným. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 16 Co 338/2010-211, rozsudek soudu prvního stupně, jejž žalobkyně napadla odvoláním, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po obsáhlé citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, konstatoval, že v daném případě byl v souladu s tímto nálezem dán minimálně konkludentní souhlas vlastníka pozemní komunikace s jejím obecným užíváním, neboť ze všech důkazů v řízení provedených vyplývá, že potřebný souhlas s veřejným užíváním komunikace žalobkyně, byť mlčky, udělila. Odvolací soud poznamenal, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila ani neprokazovala, že by souhlas s tímto užíváním neprojevila. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně náležitě zjistil též existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, již daná komunikace uspokojuje, shledal odvolací soud jeho rozhodnutí věcně správným. Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyvozuje ze dvou právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny a jsou jím rozhodovány rozdílně, a to otázky aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k nároku na náhradu za užívání účelové komunikace a otázky, zda je právně přípustné řešit obsluhu jediného provozu žalované prostřednictvím institutu veřejně přístupné účelové komunikace. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, soudům obou stupňů však vytýká i to, že nedostatečně reagovaly na její specifické námitky, čímž porušily její ústavně zaručené základní právo. Dovolatelka zdůrazňuje, že souhlas vlastníka pozemku se musí vztahovat k užívání pozemní komunikace veřejností, má-li být na této komunikaci založen režim obecného užívání, jelikož strpění užívání jedním konkrétním subjektem zakládá pouhou výprosu. V daném případě se jedná o pozemní komunikaci, jež představuje přístup k průmyslovému areálu žalobkyně a kterou kromě ní užívá prakticky výhradně žalovaná k obsluze svého provozu, přičemž dovolatelka akcentuje, že k veřejnému užívání komunikace nikdy souhlas neudělila. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, dovolatelka zpochybňuje, zda na ni mohl přejít souhlas s obecným užíváním případně udělený městem Bučovice, tj. veřejnoprávní korporací, jako jejím právním předchůdcem, resp. též to, zda mohlo samo město získat pozemek parc. č. 1130 již zatížený veřejným užíváním komunikace na něm umístěné, jestliže jej nabylo v rámci vlastnické restituce. Dovolatelka podotýká, že od počátku nabytí vlastnického práva k pozemku se jeho užívání veřejností bránila, mimo jiné umístěním dopravního označení. Ke stavbě příjezdu k areálu čistírny odpadních vod, jenž navazuje na komunikaci na pozemku parc. č. 1130, se na počátku 90. let nevyjadřovala dovolatelka, nýbrž státní podnik, který tehdy provozoval nynější závod dovolatelky, a o platnosti jím uděleného stanoviska k provedení této stavby lze pochybovat vzhledem k chaotickým poměrům, jež v průběhu privatizace v podniku panovaly. I se zřetelem k tomuto aspektu věci není možné dospět k závěru o existenci relevantního souhlasu vlastníka pozemku parc. č. 1130 s veřejným užíváním pozemní komunikace na něm zřízené. Úsudek odvolacího soudu o existenci nezbytné komunikační potřeby dovolatelka rovněž podrobuje kritice, jelikož areál žalované lze zpřístupnit i jinak, bez omezení vlastnického práva žalobkyně, ačkoli by se zajištěním alternativního komunikačního napojení daného provozu byly spojeny určité náklady. Svou argumentací dovolatelka vyzdvihuje skutečnost, že je provozně závislou na dobrém stavu předmětné komunikace, takže je nucena vynakládat prostředky na její údržbu, z čehož těží žalovaná, která rovněž komunikaci využívá svými těžkými dopravními prostředky, aniž by žalobkyni musela čehokoli hradit, čímž na její úkor profituje. V tomto směru dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99, z nějž dovozuje, že za omezení vlastnického práva jí musí náležet náhrada. Upozorňuje také na možný rozpor s ústavním pořádkem daný porušením rovnosti před zákonem, jelikož jako vlastník veřejně přístupné účelové komunikace je nucena strpět její obecné užívání, na rozdíl od vlastníků místních komunikací však nemůže toto užívání zpoplatnit. Dle dovolatelky interpretace, kterou zaujal odvolací soud, navozuje stav obdobný nucenému odnětí jejích vlastnických práv. Závěrem vyjadřuje dovolatelka přesvědčení, že na poli práva pozemních komunikací zůstává řada nezodpovězených otázek, k čemuž přispívá i nejednotný výklad, respektive odlišné posuzování některých problémů Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem. Na podkladě předestřených úvah navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná poznamenala, že se žalobkyní jednala o úhradě nákladů spojených s údržbou předmětné komunikace, k dohodě však nedošlo. Dle žalované jsou nicméně dány obě nezbytné podmínky vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, tj. nutná komunikační potřeba a souhlas vlastníka, o čemž svědčí také to, že čistírnu odpadních vod provozovanou žalovanou postavilo město Bučovice i s ohledem na potřeby provozu, jenž je v současnosti ve vlastnictví žalobkyně. Umístění čistírny si vyžádalo stavbu přístupové cesty na pozemcích, které tehdy byly ve vlastnictví města a státu. V pr