28 Cdo 1944/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1944/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 7. 2010 Spisová značka:28 Cdo 1944/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1944.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dohoda o vydání věci Postoupení pohledávky Pozemkový fond Pozemkový úřad Prekluze Zemědělská půda Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 126 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 8. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1944/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 151/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2009, č. j. 12 Co 552/2008-253, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2009, č. j. 12 Co 552/2008-253, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 7. 2008, č. j. 10 C 151/2005-235, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2009, č. j. 12 Co 552/2008-253, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 7. 2008, č. j. 10 C 151/2005-235, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce provozuje zemědělskou činnost ve značném rozsahu, podniká jako zemědělský podnikatel v rostlinné a živočišné výrobě, na velké výměře půdy v katastrálním území Š., Ch., K. p. K. S., N. S. a V. V., přičemž chová 76 kusů dobytka. Vzal za prokázané, že žalobce podniká též v dalších oblastech, má živnostenský list na maloobchod, turistické ubytovny, horské boudy, restaurace, provoz sportovních areálů a stadionů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nelze posoudit, zda úplata kterou žalobce uhradil za postoupení pohledávky, je v nějakém podstatném nepoměru s nárokem, který uplatnil na finanční náhradu a která by činila 399.103,70 Kč. Zjistil, že žalobce hospodaří převážně na pozemcích označených jako travní porost a ke dni 31. 3. 2008 měl 76 kusů živých zvířat ustájených ve dvou stájích ve S. M. p. K. S. Dále vzal za prokázané, že žalobci byla poskytnuta na základě rozhodnutí státního zemědělského intervenčního fondu platba za hospodaření v méně příznivé oblasti a za obhospodařovanou plochu zemědělské půdy včetně podpory na přežvýkavce, dále mu byly podle rozhodnutí ministerstva zemědělství, zemědělské agentury a pozemkového úřadu poskytnuty dotace na pořízení vakcín skotu a rovněž podporu z programu Nákazový fond, státní zemědělský intervenční fond žalobci též poskytl dotaci. Podle odvolacího soudu však nelze dovodit, že by sporné nemovitosti plánoval žalobce právě k rozšíření své zemědělské, nikoliv jiné podnikatelské výroby. Odvolací soud za rozhodující považoval nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13.12.2005, jímž byl zrušen § 13 odst. 6,7 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., a to ve vztahu k oprávněných osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění zákona č. 183/19993 Sb., a k jejich dědicům. Zaujal názor, že podle výslovného znění shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ČR se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. Konstatoval, že pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Shodně se soudem prvního stupně tedy odvolací soud dovodil zánik nároku žalobce co by postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 29. 12. 2008, sp.zn. III. ÚS 2693/08 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007, v němž byla připuštěna výjimka z tzv. restituční tečky pro postupníky - soukromě hospodařící zemědělce, kteří provozují zemědělskou výrobu a kteří cesí získali nároky na vydání pozemku s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství. Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že předmětné pozemky žalobce nezbytně potřeboval k tomu, aby mohl svoji zemědělskou výrobu rozšířit. Uzavřel, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007 nelze v dané věci aplikovat. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání rekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku ohledně zániku jeho práva a o spekulativnosti získání jeho nároku v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že soudy obou stupňů na jeho případ neaplikovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, i když pro to byly splněny všechny důvody. Dále konstatoval, že soudy nezdůvodnily, z jakého důvodu, proč a ke kterému datu jeho právo na uzavření smlouvy o převodu pozemků zaniklo. Poukazoval na skutečnost, že je soukromý zemědělec a na pozemcích, ohledně kterých se domáhá uzavření smlouvy, zemědělsky hospodaří a je jejich nájemcem. Podle dovolatele je tedy jeho cílem rozvíjet zemědělskou výrobu na pozemcích svých a nikoli pronajatých. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl k závěru, že žalobcem nastolená právní otázka je v rozporu s hmotným právem a současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a současně i důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením od jiné oprávněné osoby, zanikl ze zákona dnem 31. 12. 2005, a to podle článku VI zákona čl. 253/2003 Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Zmíněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobce (postupník pohledávky) vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky zák. č. 253/2003 Sb., vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního nálezu Ústavního soudu a nepřihlíží k jejich smyslu a účelu, jak je nyní reflektován i dovolací soudem v jeho současné rozhodovací praxi. Žalobce důvodně poukazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Co 436/2007, ve kterém Nejvyšší soud při řešení obdobné otázky poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ust. § 13 odst. 6 a 7 zák. o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 20