28 Cdo 1992/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1992/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2019 Spisová značka:28 Cdo 1992/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1992.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:předpisu č. 403/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1992/2019-1472USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců: a) R. H., nar. XY, bytem XY, b) J. Ch., nar. XY, bytem XY, c) A. K., nar. XY, bytem XY, d) J. K., nar. XY, bytem XY, e) V. K., nar. XY, bytem XY, f) L. M., nar. XY, bytem v XY, g) J. M., nar. XY, bytem v XY, h) M. T., nar. XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalovaným: 1) DVE Promintrejd s.r.o., IČ 25786253, se sídlem v Praze 5, Fantova 1760, zastoupená Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, 2) Česká spořitelna, a.s., IČ 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, 3) P. A., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Karlem Slapničkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Ostravská 619, 4) Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“, IČ 00064092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupený JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, 5) hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 1, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, a 6) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014, o dovolání žalobců a D. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018, č. j. 18 Co 334, 335/2015-1339, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalované ad 1) rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalované ad 2) rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalovanému ad 4) rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Nejtka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. V. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalovanému ad 5) rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. VI. Ve vztahu mezi žalobci, dovolatelem D. K. a žalovaným ad 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. VII. Ve vztahu mezi žalobci, dovolatelem D. K. a žalovanou ad 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud zastavil řízení o odvolání 70 původních žalobců (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); ve vztahu k dalším 44 žalobcům pak potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2015, č. j. 15 C 143/2014-202, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 4. 2015, č. j. 15 C 143/2014-228, a ve znění opravných usnesení ze dne 11. 1. 2015, č. j. 15 C 143/2014-303, ze dne 8. 12. 2016, č. j. 15 C 143/2014-1215, ze dne 25. 4. 2017, č. j. 15 C 143/2014-1250, ze dne 11. 9. 2017, č. j. 15 C 143/2014-1276, a ze dne 19. 1. 2018, č. j. 15 C 143/2014-1297, jímž byla zamítnuta žaloba o určení spoluvlastnických práv žalobců k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výroky III. a IV. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci označení v záhlaví tohoto usnesení a D. K. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předestřeli přitom následující otázky: 1) zda žalovaný ad 5/ je v řízení o určení spoluvlastnických práv žalobců k předmětným pozemkům věcně legitimován, 2) zda jsou soudy při právním posouzení věci vázány rozhodnutími vydanými v jiném soudním řízení (řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku umístění staveb vlastněných žalobci na cizím pozemku, zahájené žalovaným ad 3/), 3) zda ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), mohla na základě sjednané restituční dohody nabýt vlastnické právo osoba, která není v přímém příbuzenském vztahu s původním vlastníkem odňatých nemovitostí, 4) zda platnost restituční dohody o vydání předmětných pozemků nevylučuje okolnost, že oprávněné osobě byla ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Ministerstvem financí vyplacena peněžitá náhrada, a 5) zda bylo v řízení prokázáno nabytí předmětných pozemků dovolateli v režimu právní úpravy, účinné do 31. 12. 1993. Odkazovali současně na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03 a ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 350/2009 a ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011. Za dovolacím soudem rozdílně řešenou měli pak dovolatelé otázku dobrověrného nabytí vlastnických práv k předmětným pozemkům žalovanými ad 1) až 3). Žalovaní ad 1), 2), 4) a 5) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání žalobců a) až h) přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným. Dovolání D. K. pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř., když tento dovolatel nebyl k podání dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, subjektivně legitimován; řízení před soudy nižšího stupně se totiž neúčastnil a o jeho účastenství v dovolacím řízení nebylo rozhodnuto ani postupem dle § 243b a § 107 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba zamítnuta vůči žalovaným ad 1) až 3), je založen na závěru, že samotným zhotovením bytů s garážemi a kotelnou, a to ani ve spojení s obsahem v řízení označených smluv o spoluinvestorství, o sdružení finančních prostředků a obstarání či o sdružení organizací, žalobci spoluvlastnictví k předmětným zastavěným pozemkům nabýt nemohli, když zhotovením stavby se dle tehdy platné právní úpravy její vlastník vlastníkem pozemku, na němž se stavba nachází, nestával (srov. § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) a z obsahu předložených smluv sjednání převodu vlastnického práva (případně v době před 1. 1. 1992 práva osobního užívání) ke konkrétně vymezeným pozemkům, jichž se žaloba týká, ve prospěch žalobců nevyplývá. Napadají-li přitom dovolatelé závěr odvolacího soudu o tom, že v řízení provedeným dokazováním nebylo prokázáno nabytí jimi požadovaných spoluvlastnických podílů, zpochybňují tím ve skutečnosti skutkové a nikoliv právní závěry soudu. Zjiš