28 Cdo 20/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 20/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 7. 2015 Spisová značka:28 Cdo 20/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.20.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 454 obč. zák. § 23 odst. 2 předpisu č. 53/1966Sb. § 23 odst. 3 předpisu č. 334/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 9. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 9.10.2015IV.ÚS 3031/15JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto11.10.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 20/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Zemědělského družstva vlastníků Fryšták, IČ 00134881, se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 4, proti žalovanému Povodí Moravy, s.p., IČ 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 11, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o 26.335.953,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 144/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2014, č. j. 38 Co 434/2012-323, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 66.743,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Jedličkové. Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 63 C 144/99-290, řízení co do částky 57.277,- Kč zastavil (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 26,335.953,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud shledal, že žalovanému vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve výši žalované částky (ponížené částečným zpětvzetím žaloby) ve smyslu § 454 obč. zák., neboť žalobce plnil za žalovaného to, co měl po právu plnit sám, investoval-li značné prostředky na zajištění ochrany vodní nádrže Fryšták, ač dle zákona bylo provedení příslušných opatření k ochraně povrchových a podzemních vod povinností žalovaného. Žalobce by tyto prostředky nevynaložil, neukládala-li by mu to dohoda ze dne 23. 10. 1990, přičemž nebyla-li by tato dohoda uzavřena, byla by žalobci povinnost odstranit ekologické zátěže uložena správním rozhodnutím, neboť žalovaný neměl kapacitu realizovat potřebné investiční akce sám. Provedl-li tedy žalobce na své náklady opatření na ochranu zdravotní nezávadnosti vodního zdroje, jejichž zajištění bylo povinností žalovaného jako příslušné organizační složky státu, je třeba mu přiznat právo na úhradu částky takto vynaložené. K odvolání žalovaného směřujícího proti výrokům II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 38 Co 434/2012-323, změnil ve výroku II. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že nárok žalobce není možné odvíjet od dohody ze dne 23. 10. 1990 o odstranění ekonomické újmy zemědělské organizace, neboť v souladu s § 23 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 10/1993 Sb. účinného od 1. 1. 1993, nelze vykonat povinnosti k odstranění ekonomické újmy, vyplývají-li z rozhodnutí, jímž byla schválena dohoda o jejím odstranění dle § 23 odst. 1 písm. b) a § 14 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, jak bylo ostatně vyloženo i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 260/2001. Dle zmíněné dohody tak není reparovatelná hospodářská ztráta vzniklá žalobci provedením opatření dle rozhodnutí Jihomoravského krajského národního výboru ze dne 16. 7. 1986. V souladu s § 23 odst. 1 a 2 zákona č. 53/1966 Sb., v posledním účinném znění, sice bylo povinností organizace, v jejímž zájmu se ztížilo zemědělské organizaci hospodaření na zemědělské půdě zřízením pásma hygienické ochrany vodního zdroje, nahradit tomuto subjektu způsobenou újmu, došlo-li k podstatnému zásahu do jeho hospodaření, avšak v projednávaném sporu nebylo dostatečně prokázáno, že všechny investiční akce zmiňované žalobcem byly skutečně provedeny jen v důsledku zřízení pásma hygienické ochrany vodní nádrže Fryšták, a tedy v zájmu právního předchůdce žalovaného. I pokud by tomu tak bylo, nelze současně dovodit, že by jejich provedením byly ušetřeny prostředky žalovaného (respektive jeho právního předchůdce). Důvodovou zprávou k § 8 zákona č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, bylo totiž poskytování náhrad za ekonomickou újmu zemědělským organizacím zhodnoceno jako nesystémové a navrhovaná úprava, dle níž rozhodnutí o odstranění ekonomické újmy nemělo být vykonáno, měla zamezit neefektivnímu využití prostředků státu. Z důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu se rovněž podává, že příslušné finanční náhrady byly prováděny na vrub státního rozpočtu, což dokládá, že zajištění investičních akcí žalobcem nezamezilo úbytku aktiv právního předchůdce žalovaného, pokud ten již v návaznosti na zrušení zákona č. 53/1966 Sb., jakož i nařízení vlády č. 102/1976 Sb., nedostal příslušné prostředky k dispozici. S ohledem na uvedené tak nelze dospět k závěru, že by se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, pročež soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že přípustnost podaného dovolání je v souladu s § 237 o. s. ř. dána dovolacím soudem doposud neřešenou otázkou obsaženou v rozsudku odvolacího soudu, jakož i otázkou, k jejímuž zodpovězení mělo být přistoupeno odlišně. Mínění odvolacího soudu, dle nějž provedením poukazovaných prací nebyla uspořena aktiva žalovaného, odporuje relevantní právní úpravě účinné v rozhodné době. Odvolací soud připustil, že subjektem, v jehož zájmu bylo zřízeno pásmo hygienické ochrany vodní nádrže Fryšták, byl právní předchůdce žalovaného, jenž tedy byl v souladu s úpravou obsaženou v § 23 a § 24 zákona č. 53/1966 Sb. i § 2 nařízení vlády č. 102/1976 Sb. (vydaného na základě pověření v § 24 zákona č. 53/1966 Sb.) povinen poskytnout prostředky na opatření ke zvýšení intenzity zemědělské výroby směřující k vykompenzování ekonomické újmy vzniklé zřízením ochranných pásem. Jelikož předmětem žalobního nároku jsou náklady investičních akcí provedených před účinností zákona č. 10/1993 Sb., je argumentace odvolacího soudu důvodovou zprávou k tomuto zákonu zcela lichá. Záměr zákonodárce zrušit do budoucna poskytování náhrad za ekonomickou újmu nemůže popřít právo žalobce na náhradu nákladů za investiční akce provedené dle rozhodnutí státních orgánů, jež měl dle zákona financovat žalovaný, přičemž se žalobce odpovídající náhrady v plné výši v podstatě domáhal ještě před účinností zákona č. 10/1993 Sb. Uvádí-li odvolací soud, že prostředky na úhradu ekonomické újmy byly uvolňovány ze státního rozpočtu a s ohledem na zrušení zákona č. 53/1966 Sb. i nařízení vlády č. 102/1976 Sb. již nebyly k dispozici, přehlíží, že předmětné akce měly být profinancovány již v roce 1992, kdy byly k tomuto účelu prostředky v rozpočtu k dispozici, jakož i to, že dle nařízení vlády č. 102/1976 Sb. měla být ekonomická újma financována z vlastních investičních prostředků. Dle dovolatele neobstojí ani konstatování nedostatečného prokázání toho, že veškeré investiční akce byly provedeny jen v důsledku zřízení pásma hygienické ochrany, neboť všechny byly prováděny výlučně na popud žalovaného a v jeho zájmu. Chybným je i výklad § 9 odst. 2 zákona č. 10/1993 Sb., dle nějž nelze vykonat povinnosti k odstranění ekonomické újmy dle § 23 odst. 1 písm. b) a § 14 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., činěný s přihlédnutím k závěrům vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 260/2001. Nedořešenou zůstává otázka, měl-li zákonodárce při formulaci zmíněného ustanovení na mysli jen část ekonomické újmy, jež měla vzniknout po účinnosti citovaného zákona, či i část, jež se vázala k povinnosti vykonané před tímto datem. Výklad, dle nějž by se ono „nevykonání“ týkalo i povinnosti splněné ještě před účinností dané úpravy, by zakládal nepřípustnou retroaktivitu zákona odporující, jak opakovaně zdůraznil Ústavní soud, principu právní jistoty coby jednomu ze znaků právního státu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu