Nejvyšší soud 28 Cdo 2002/2026 – Nahrazení projevu vůle

Okresní soud v Tachově částečným rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 7 C 302/2024 -292, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků – dále též jen „částečný rozsudek“. Soud měl za prokázané, že všichni žalobci jsou jako právní nástupci původní oprávněné M. F. oprávněnými osobami ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), s nárokem na nabytí vlastnického práva k náhradním pozemkům, neboť původně odňaté pozemky nebylo možné vydat pro překážky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Bylo nesporné, že původní oprávněné byla vyplacena finanční náhrada ve výši 680.906,42 Kč. V řízení však zůstala sporná otázka ocenění nevydaných pozemků, přičemž soud, poukázav na jiná soudní rozhodnutí týkající se stejných odňatých pozemků, dal za pravdu žalobcům, pokládal-li za korektní je ohodnotit jako stavební. Postup žalované, jež restituční nároky žalobců adekvátně nepřecenila, tak považoval za liknavý až svévolný. Ačkoli mezi posledním rozhodnutím okresního pozemkového úřadu a výzvou žalobců k přecenění nároků byl dlouhý časový rozestup, v přístupu žalobců neshledal nedůvodnou nečinnost. Soud proto žalobě částečným rozsudkem vyhověl, nahradil-li potřebný souhlas žalované k převodu osmi žádaných náhradních pozemků, u nichž nebyly zjištěny překážky bránící vydání a jejichž hodnota nepřesahovala výši restitučních nároků.

Tentýž soud následně rozsudkem ze dne 29. 7. 2025, č. j. 7 C 302/2024-320, nahradil souhlas žalované, co se týče převodu dalších konkretizovaných pozemků (výrok I), zamítl žalobu ohledně pozemku p. č. XY v k. ú. XY (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) – dále také jen „konečný rozsudek“. Soud odkázal na částečný rozsudek a zabýval se převážně možností vydání dalších devíti pozemků, jejichž hodnota i převoditelnost byly mezi účastníky sporné. Po provedeném dokazování vyhověl převážně žalobcům, shledal-li pouze jeden z dotčených pozemků k vydání nevhodným.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 4. 2026, č. j. 13 Co 435/2025-391, 13 Co 436/2025, k odvolání žalované částečný rozsudek potvrdil (výrok I), k odvolání žalobců i žalované konečný rozsudek ve výroku I potvrdil (výrok II), ve výroku III jej změnil, stanovil-li odlišně náhradu nákladů řízení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Zcela se ztotožnil s konkluzemi soudu prvního stupně o ocenění restitučních nároků žalobců podle znaleckého posudku Ing. arch. Zdeňky Bažantové, CSc. Dle krajského soudu tak byly ony nároky vzhledem k jejich žalovanou nesprávně vedené výši uspokojeny pouze částečně a ve zbytku zůstaly žalobcům zachovány, neboť částečným plněním nemohlo dojít k jejich zániku. Právě indikovaný závěr učinil s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23; s ohledem na zmíněný judikát posoudil jako nedůvodnou i námitku promlčení uplatněnou žalovanou. Jde-li o námitku promlčení požadavku na přecenění restitučního nároku, připomněl i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1723/2020. Konstatoval, že, pokud by měl být zastáván jiný právní názor prezentovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1496/2025, na něž poukazovala žalovaná, nelze odhlédnout od judikatorních závěrů dovolacího soudu o posouzení v řízení o uspokojení restitučních nároků vznesené námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy. Akcentoval, že žalovaná, která musela nejpozději od roku 2020 vědět, že eviduje restituční nároky v nekorektní výši, byly-li jí z její činnosti známy znalecké posudky týkající se ocenění dotčených odňatých pozemků, nepřistoupila k přecenění. Odvolací soud schválil i úvahy okresního soudu vztahující se k liknavosti a svévoli žalované, které považoval za souladné s rozhodovací praxí soudů (zejména dovolacího), zvláště pak jsou-li srovnávány s řízeními jiných osob, jež své restituční nároky odvíjely od totožných správních rozhodnutí jako žalobci – v těchto jmenovaných podobných řízeních byla také konstatována liknavost a svévole žalované. Krajský soud proto částečný i konečný rozsudek (ve výroku I) jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu (proti výrokům III a IV však výslovně jako toliko akcesorickým) brojí žalovaná dovoláním, pokládajíc tři právní otázky, při jejichž řešení se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V prvé řadě dovolatelka uvádí, že byla nesprávně posouzena otázka, zda se právo na restituční náhradu, jež je právem majetkovým, promlčuje. Kritizuje, že odvolací soud založil svoji argumentaci na nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23, v němž problematika promlčení nebyla řešena. Nereflektoval přitom ani další vývoj řízení navazujícího na jmenovaný nález, bylo-li posléze vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2139/2025, v němž byl aprobován závěr o shledání námitky promlčení jako důvodné a nerozporné s dobrými mravy. Nesprávné bylo rovněž neodlišení námitky promlčení samotného práva na poskytnutí restituční náhrady od námitky promlčení požadavku na přecenění restitučního nároku. Ve vztahu k nastíněné právní otázce dovolatelka připomíná též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3588/2009 a sp. zn. 28 Cdo 277/2025. Zadruhé se táže, zda uplatnění námitky promlčení práva v projednávané věci představuje výkon práva odporující dobrým mravům. Poukazuje na konkrétní judikáty vrcholných soudů, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1496/2025, a zdůrazňuje jednotlivé okolnosti případu, především že neaktivní žalobci ani jejich právní předchůdkyně neprojevili s výší poskytnutého plnění nesouhlas a žalovaná nevyvolala příslib plnění. Rozpor vznesení námitky s dobrými mravy nelze vyvozovat z toho, že žalovaná, jež měla od roku 2020, tedy až za řadu let po marném uplynutí promlčecí doby, k dispozici znalecký posudek svědčící o stavební povaze odňatých pozemků, nárok žalobců dobrovolně nepřecenila. Zatřetí pak dovolatelka brojí proti vyhodnocení svého postupu jako liknavého a svévolného, odkázal-li odvolací soud při svých úvahách, které by správně měly být podmíněny individuálními okolnostmi, převážně na jiná soudní řízení vedená s odlišnými oprávněnými osobami. Krajský soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4758/2016), opomenul-li posoudit (ne)aktivitu oprávněných osob. Pro shora uvedené dovolatelka požaduje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, částečného i konečného rozsudku okresního soudu a vrácení věci prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Současně také navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozsudku.

Žalobci se nesouhlasně vyjádřili k návrhu na odklad právní moci a následně i samotnému mimořádnému opravnému prostředku. Dovolání žalované dle jejich názoru není přípustné ani důvodné.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je nezbytné shledat přípustným, neboť odvolací soud se dopustil odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování otázek, zdali může státem uplatněná námitka promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu být důvodná a také zdali (ne)představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zcela souladně s judikaturou dovolacího soudu nebyla řešena ani otázka posouzení předpokladů, při jejichž splnění se může oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku.

Podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nekorektně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2321/2022).

Dovolání je i důvodné.

Nejvyšší soud dlouhodobě uvádí, maje přitom na zřeteli specifika právních vztahů vzniklých podle restitučních předpisů (k tomu blíže srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016), že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz § 1 odst. 3 zákona o půdě; srov. též dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009). Poskytnutí finanční náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě pak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podléhalo promlčení v obecné tříleté promlčecí době, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne následujícího po dni, kdy oprávněné osobě byla vyplacena neúplná náhrada (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013; srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, či jeho usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011). Obecná tříletá promlčecí doba v případech, kdy povinná osoba nepopírala svůj závazek a jednala s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počínala pak běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020, či ze dne 16. 6. 2026, sp. zn. 28 Cdo 194/2026).

Konstantní je též konkluze dovolacího soudu, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (viz z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017).

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, primárně zabýval možností zániku restitučního nároku; otázku „promlčení restitučních nároků a práva na jejich přecenění“, jak výslovně uvádí v bodě 65 nálezu, neřešil (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2139/2025, bod 15). Je tak zjevné, že podložil-li odvolací soud svou argumentaci ohledně problematiky promlčení zejména odkazem na jmenovaný judikát, nelze ji shledat přesvědčivou a dostatečnou, nevypořádal-li se přitom ani s poukazy žalované na judikaturu dovolacího soudu, která se skutečně relevantní tematiky týká – žalovaná zmiňovala zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1496/2025, v němž jsou vzpomínány a aplikovány závěry ustálené rozhodovací praxe vztahující se k otázce promlčení práv restituentů, stejně jako v nynějším rozsudku výše. Krajský soud přitom nenabízí své vlastní úvahy, které by ve světle uvedené judikatury mohly obstát jako úplné. Také je třeba dát za pravdu dovolatelce, vytýká-li, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neplyne jasné a srozumitelné rozlišení, zda se soud vypořádává s námitkou promlčení samotného práva na poskytnutí restituční náhrady (uplatněnou žalovanou), či námitkou promlčení požadavku na přecenění restitučního nároku – ačkoli z výše citované judikatury Nejvyššího soudu je patrné, že se jedná o dvě rozličné právní otázky (srov. též opětovně usnesení sp. zn. 28 Cdo 2139/2025, bod 15). Již pro shora uvedené nelze právní posouzení krajského soudu v otázce promlčení práva na restituční náhradu pokládat za správné.

Jde-li pak o druhou dovolatelkou předloženou výtku, Nejvyšší soud připomíná své ustálené konkluze, že je nutno zabývat se i otázkou, zdali vznesení námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu povinnou osobou nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, usnesení téhož soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 709/2023, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury dovolacího soudu dobrým mravům v zásadě odporuje (srov. blíže především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2957/2021, a v něm citovanou judikaturu). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu označila za rozporné s dobrými mravy vznesení námitky promlčení práva na restituční náhradu podle zákona o půdě například tehdy, vyjádřila-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (viz namátkou již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2786/2000 nebo rozsudek stejného soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 428/2022).

Co se týče aktuální věci, krajský soud nedostál požadavkům konstantní judikatury dovolacího soudu, nepředložil-li, pro které individuální skutkové poměry považuje námitku žalované za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy – komplexní zohlednění konkrétních okolností je přitom v dané otázce nutno pokládat za klíčové (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 277/2025, či ze dne 16. 6. 2026, sp. zn. 28 Cdo 10/2026). Uvedl-li pouze kuse, bez bližšího rozvedení svých úvah ve vztahu ke shora nastíněné problematice, že žalovaná v roce 2020 ani později nepřecenila nárok žalobců, nelze seznat zdůvodnění, proč by se podle odvolacího soudu mělo vznesení námitky promlčení příčit dobrým mravům (porovnej též s citovaným rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 1496/2025, bod 23).

Již pro výše uvedené je tak, došel-li krajský soud nerespektováním ustálené judikatury dovolacího soudu k předčasným závěrům, že žalovanou uplatněná námitka promlčení nemůže bránit vyhovění žalobě, nezbytné přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Pro úplnost je však namístě vyjádřit se i k třetí dovolací námitce žalované, a tedy zmínit, že za zcela bezchybný není možné považovat ani úsudek odvolacího soudu o tom, zda jsou dány předpoklady, při jejichž splnění se může oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku.

Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba mít uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (dříve jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, jestliže se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1388/2024, či citované sp. zn. 28 Cdo 10/2026).

Brojí-li pak dovolatelka proti tomu, že odvolací soud dle jejího názoru toliko mechanicky převzal závěry o liknavosti a svévoli žalované učiněné v jiných soudních řízeních vedených s odlišnými oprávněnými osobami, je vhodné uvést, že argumentace pomocí odkazů na již existující judikaturu je dozajista přípustná (a do určité míry i žádoucí), je však nutné pečlivě zhodnotit skutkové okolnosti aktuální věci a vyložit, zda jsou (co se týče relevantních hledisek) skutečně srovnatelné s těmi nastalými v odkazovaných případech (k tomu v obecnosti srov. blíže namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1559/2024, body 25 a 26). Krajskému soudu například není možné vyčítat, že při řešení dané otázky zohlednil své konkrétní zjištění, že žalovaná od roku 2020 fakticky disponovala znaleckým posudkem týkajícím se dotčených odňatých pozemků – přičemž tak učinil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2719/2024, který lze pokládat, co se týče oné nastíněné specifické skutečnosti, za vhodný ke srovnání s věcí nynější (je však nutné upozornit, že ve jmenovaném rozsudku není definitivně dovozena či potvrzena konkluze o liknavosti žalované). Leč nevyjádřil-li se blíže – v nesouladu s výše citovanou judikaturou, dle níž mají být řečené úvahy komplexní – ke krokům oprávněných osob, či naopak jejich neaktivitě, a to nadto za situace, poukazovala-li žalovaná, jejíž námitky tak nebyly plně vypořádány, na spatřovanou mnohaletou neospravedlnitelnou nečinnost žalobců (resp. jejich právní předchůdkyně), nelze jeho závěry (obnášející pouze poněkud obecné odkazy na jiné judikáty, nereflektující podrobněji konkrétní skutkové okolnosti nynější věci) považovat za úplné, dostačující a přiměřené.

Vzhledem k výše předloženému tak krajskému soudu náleží se v dalším řízení detailně a v souladu s kritérii, jež udává výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, věnovat otázce, zdali je žalovanou uplatněná námitka promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu důvodná, či nikoli, a také zdali nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V případě, že by odvolací soud shledal, že v aktuálním případě vznesená námitka promlčení (coby potenciálně samostatný důvod zamítnutí žaloby – ve smyslu usnesení sp. zn. 28 Cdo 277/2025) vyhovění žalobě nebrání, bude se s ohledem na představenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu komplexně zabývat tím, jestli jsou dány předpoklady – zejména co se týče (aktivního) přístupu restituentů k ochraně svých práv –, při jejichž splnění se mohou oprávněné osoby obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku. Nejvyšší soud v žádném směru závěry odvolacího soudu nepředjímá.

S ohledem na vylíčené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), přistoupil podle § 243e odst. 1, 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, tj. v meritorních výrocích I a II i v povahou závislých výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení.

O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, jelikož se projednáním dovolání v přiměřené lhůtě stal bezpředmětným (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).